Petr Spielmann: Z Brna do emigrace a zase zpět
Při příležitosti druhého vánočního svátku vám nabízíme zamyšlení historika Petra Speilmanna nad svým životním příběhem, který se - ač ve třetí generaci katolík - setkává po celý život s diskriminací kvůli svému židovskému původu. Tuto danost přetavil do celoživotního zájmu o menšiny a osoby na okraji a obhajoby všeho, co nejde s hlavním proudem a zůstává potlačeno nebo skryto na okraji.
Dnes Petr Spielmann žije v Brně, městě svých rodičů. Ze strany otce zdědil židovské kořeny i umělecké sklony.
„Můj otec pochází z židovské rodiny, dědeček byl vedoucím brněnské pošty, babička byla nesmírně múzicky založená žena, pocházela z Bielska v Polsku a její bratr byl malíř, který žil v Mnichově a byl profesorem na mnichovské akademii. Naštěstí zemřel, ještě než přišli nacisté, a jeho děti pak musely emigrovat do Anglie. Ten můj dědeček pocházel z Boskovic a já jsem se vlastně až nedávno dozvěděl z knížky o Židech v Boskovicích, že můj pradědeček tam byl ředitelem židovského gymnázia, jmenoval se Heřman Spielmann. Jeho synové: Filip byl můj dědeček, Max byl významný architekt, stavěl pražskou „Pečkárnu“, tento židovský architekt, pro Pečkovy samozřejmě. Že se to pak stalo střediskem Gestapa, kde byli nejenom Židé ale i Češi popravováni, je absurdní. Jemu se podařilo emigrovat a ještě po válce žil v jižní Francii. Jiný můj prastrýc, bratr mého dědečka, Otto Spielmann, byl známý herec a zpěvák v Německu. Jeden čas byl ve třicátých letech ředitelem divadla v Braunschweigu, za války byl v Terezíně a vrátil se. Můj dědeček v Terezíně zahynul. To byla ta jedna mišpoche, jak říkají Židé…
Když v tom roce 1939, 15. března, přišli nacisté, tak to začalo velice brzy. Okamžitě museli otec, děda chodit s hvězdou a otec s námi nesměl bydlet, musel bydlet v Židovských bytech. Já teď občas prohlížím dokumenty, které můj otec schovával... Já myslím, že už si dneska nikdo nedovede představit, co to všechno znamenalo. Židé nesměli vstoupit do parku, nesměli si sednout na lavičku, nesměli jít do restaurace, v tramvaji museli jet v druhém voze na poslední plošině, jinak nesměli jet tramvají, nesměli do kina, do divadla. Nesměli mít hudební nástroj, nesměli mít kolo, nesměli mít psací stroj a potom v průběhu války dokonce museli odevzdávat všecko, co bylo z vlny: rukavice atd., to všechno nesměli mít. Nejdřív s nimi zacházeli hrozným způsobem: Židé museli třeba odklízet sníh. Někde se museli sejít a dostali tam nářadí, a pak šli průvodem přes Brno, rozumíte, aby je všichni viděli. Mezi mnou a mou matkou byly sice problémy, ale zároveň byly věci, které jsem u ní obdivoval. Ona se z jakéhosi protestu sebrala a šla s nimi v tom průvodu po Brně. To bylo neuvěřitelné.
Jednou, když můj otec ještě nebyl v koncentráku, a musel pracovat na stavbě, já jsem mu nosil obědy a jednou jsme šli spolu po Masarykové dolů směrem k nádraží - už tenkrát se chodilo v kolejišti, nedodržovaly se chodníky - a on šel samozřejmě s hvězdou. A já jsem najednou v davu, který šel proti nám, uviděl kluka z mé třídy, o kterém jsem prostě věděl, že je to kolaborantská rodina, jmenoval se Wavra. Tak jsem řekl tátovi: ‚Tati, tam jde ten náš nácek z naší třídy.‘ A otec mně řekl: ‚Běž dál a neznáš mě…‘ a zmizel. Šel stranou někde v Josefovské a ten kluk mě skutečně zastavil a řekl: ‚Cos tam mluvil s tím Židem?‘ A já jsem samozřejmě řekl: ‚Já jsem s nikým nemluvil, to se ti něco zdálo. Já žádnýho Žida neznám.‘ Ale byl to pro mě obrovský šok. Když jsem přišel domů, tak jsem měl hrozné myšlenky a brečel jsem…
Moje babička koncem roku 1939 dostala ledvinovou koliku a musela do nemocnice. Ležela na pokoji, kde bylo 13 pacientů, což bylo normální, ale oni ji dali do kouta a obstavili ji zástěnami, aby se na tu Židovku nemuseli dívat. Po její smrti vyhodili mého dědečka z bytu, kde bydleli, všecko zabavili, hlavně teda klavír a spoustu jiných věcí zabavili. A on bydlel v jedné historizující vile, ale v zimní zahradě, kde se netopilo. Já si pamatuji, byl jsem sedmiletý kluk a navštěvoval jsem ho a on seděl v takovém tom křesle, ušáku, v zimníku s šálou, s kloboukem na hlavě, v rukavicích a koukal nepřítomně před sebe. Jemu skončil svět. Bylo mu 77 let, když odešel do Terezína. Už nám nikdy nenapsal a někdy v roce 1944 zemřel. Je tam pochovaný někde v hromadném hrobě. Já bych byl měl podobný osud, kdyby nebylo mé matky. Šel bych do Terezína jako celá spousta dětí a byl bych asi skončil taky i v Osvětimi. Ke konci války, v roce 1944, byli odváděni do transportu také míšenci 1. stupně. Ten příkaz vždycky kolem půlnoci někdo přinesl… To byl takový dlouhý kus papíru a tam bylo napsáno, co a jak. Ale protože já jsem tehdy v tom roce 1944 měl dvanáct let, čili jsem nemohl sám, tak mě měla moje matka odvézt do Prahy na Hagibor, odkud chodily ty transporty do Terezína. Ale my jsme už věděli, co to znamená transport, tak moje matka udělala jednu věc: její český doktor v Brně, pan doktor Born, který byl také neobyčejně statečný, dal jí obě nohy do sádry a napsal, že nemůže vůbec cestovat, a nemůže jet ani vlakem do Prahy.
Já jsem z toho důvodu v podstatě ani nikdy nejel do Terezína ani do Osvětimi - ze strachu, že by se mě toto všechno zase vrátilo. Ale když jsem byl v Německu, tak jsem měl kontakt s polským umělcem Josefem Szajnou, který přežil Osvětim, a já jsem byl dokonce jakýmsi patronem jeho práce Reminiscence, které byly na bienále v Benátkách a které pak zůstaly v Německu, a po celou dobu mého ředitelování byly veřejně přístupné v našem muzeu. Svazovalo nás krásné přátelství. Když bylo padesáté výročí osvobození Osvětimi, udělal Szajna přímo v Osvětimi výstavu svých prací a na tu výstavu mě pozval. A já jsem neměl to srdce tam nejet. A když jsem vidět ty nahromaděné kufry, tak tam byl kufr, na kterém byl podepsaný nějaký chlapec z Brna –
Byla to taková zkušenost, na kterou nikdy v životě nezapomenu.
Já jsem se spřátelil s jedním významným malířem a spisovatelem, který byl vlastně téměř od svého narození československými občany. On byl ale v emigraci, a pak přišel a zase šel do emigrace. A to byl Peter Weiss, jehož tatínek byl Žid. A Peter Weiss napsal text Meine Ortschaften – Moje místa pobytu - a tam říká: Byl jsem v Brémách, bydlel jsem v Londýně, v Berlíně, bydlel jsem v Praze – ale to všechno nemá význam, protože moje místo pobytu je Auschwitz. Protože tam jsem měl být, a nebyl jsem tam. A tento pocit jsem měl v podstatě taky: že jsem tam měl být, a nebyl jsem tam.“
„Za války jsem pak jezdil do Předklášteří u Tišnova, kde žila sestřenice mé matky. Její muž byl zahradníkem v klášteře. A jak to holt bývá i v rodinách, byli to evangelíci, kteří byli antisemité a kteří se nestyděli přede mnou nadávat na mého otce, že vtáhl rodinu do neštěstí. Tak jsem hledal možnosti, jak z toho uniknout, chodil jsem například do klavíru, a pak jsem poznal kaplana v kostele a on tam založil něco jako katolický Skaut, jmenovalo se to Družinky, a on sám byl neuvěřitelně otevřený, sportovní, múzický, hrál na varhany… A tam jsem začal ministrovat. Existuje fotka, jak já a můj bratranec ministrujeme v kostele. A když skončila válka a my jsme se to 8. nebo 9. května dozvěděli, tak jsme s jedním z mých spoluministrantů jako dva třináctiletí kluci šli do kostela a tam jsme zpívali Te Deum. Preotože jsme si nějak oba uvědomovali, že to je konec hrůzy a začátek něčeho nového, začátek svobody. Byli jsme šťastní, dojatí a prostě jsme se nestyděli si tam stoupnout k oltáři a zpívat Te Deum. A to se pak odehrálo ještě jednou, když jsem se loučil se svým povoláním, když jsem v roce 1997 odcházel do důchodu, tak na konci mého projevu na rozloučenou se hrálo Dvořákovo Te Deum.“
„Komenský byl vždycky člověkem mých myšlenek a mého srdce, a o to víc, když jsem si uvědomil, co on prodělal jako emigrant. To spojení jeho osudu s mým. Ale hlavně co on z toho osudu udělal: Jemu se podařilo změnit tragickou emigraci v putování a to putování v něco pozitivního. Výstava se jmenovala Labyrint světa a lusthaus srdce – Evropská dimenze kultury a konala se v roce 400. výročí Komenského narození."
