Gabriela Steinitz pečuje o odkaz muzea své babičky Casa Museo Trude Sojka v ekvádorském Quitu
Gabriela Steinitz je ekvádorská umělkyně česko-židovského původu a spoluředitelka muzea Casa Museo Trude Sojka v Quitu. Ve své rodině patří ke třetí generaci přeživších holocaustu.
Název jednoho z muzeí v ekvádorském hlavní městě Quito nese jméno, které už na první pohled nepatří do hispánského světa: Trude Sojka. Spojuje v sobě německé jméno Gertrud a české příjmení Sojka, což dokonale charakterizuje jeho majitelku - umělkyni narozenou v Berlíně v české rodině židovského původu.
Z celé rodiny zbyl jen bratr
Trude Sojka vystudovala sochařství na berlínské Univerzitě umění. V roce 1938 se provdala a v následujících letech zažila pronásledování ze strany nacistů. Prošla koncentračními tábory Sereď, Osvětim a Klein-Schönau, kde porodila holčičku. Ta ale krátce po osvobození zemřela. Trude Sojka přišla během holocaustu o celou rodinu kromě svého bratra, který uprchl do Ekvádoru, vypráví její vnučka Gabriela Steinitz. Její babička v Praze vyrůstala v Maiselově ulici č. 8, nedaleko dnešního Židovského muzea.
„Trude se vrátila do Prahy, aby zjistila, zda tam najde svou rodinu. Jediné, co ale našla, byl dopis od jejího bratra, ve kterém psal, že utekl do vzdálené, zcela neznámé země. Do Ekvádoru, kde jsem se narodila, Trude přijela v roce 1946,“ vzpomíná její vnučka Gabriela.
V Ekvádoru se Trude znovu provdala za Hanse Steinitze, rovněž přeživšího holocaust. Měli spolu tři dcery. Podle její vnučky se jí podařilo znovu začít budovat svůj život a právě umění jí pomohlo překonat válečná traumata. Trude Sojka zemřela ve věku 97 let a do Československa se již nevrátila.
„Zanechala po sobě obrovské dědictví, více než 400 soch a obrazů. Po babiččině smrti se maminka rozhodla, že z domu udělá muzeum. Kromě vystavených děl mohou lidé navštívit také ateliér, kde pracovala, a zahradu. Ve sklepní místnosti, kterou s manželem jako případný úkryt zbudovali pro případ, že by došlo k nějakému pronásledování nebo antisemitismu, a i kvůli diktaturám, které Latinskou Ameriku obklopovaly, je dnes památník holocaustu.“
Gabriela: V osmi letech jsem přijela do Prahy a do Terezína
Podle Gabriely její babička nikdy nechtěla mluvit o tom, co během druhé světové války zažívala. Své utrpení vyjadřovala skrze umění. Právě Gabrielina matka jí tak už od útlého věku zasvěcovala do rodinné historie.
„Když mi bylo osm, vzala mě maminka do Prahy a do Terezína. Poznat tuto historii na vlastní kůži na mě mělo velký vliv. V dětství mi maminka o holocaustu někdy vyprávěla. Babička si s sebou totiž nesla určité následky, například se bála ohně, a já jsem nechápala proč. Maminka mi vysvětlovala, že hodně trpěla. Když jsem do Česka přijela, začala jsem všemu lépe rozumět. Myslím, že tehdy se ve mně začala probouzet zvědavost.“
Stejně jako její předci studovala Gabriela umění Evropě, konkrétně ve Francii, a díky stipendiu i v České republice v Brně. Veškeré její studentské práce se zaměřovaly na téma holocaustu. V současné tvorbě se zabývá tématem svých rodinných kořenů a svého původu.
„Řekla bych, že moje umění je spíše konceptuální, hodně vychází z historie a minulosti mé babičky a její rodiny. Práce, které vystavuji, se týkají mé identity a mých kořenů a jejich hledání v České republice. Když jsem sem přijela studovat, velmi mě to inspirovalo k vytváření děl o svém původu. Moc ráda pracuji s přírodními prvky.“
O evropské historii toho ekvádorská společnost moc neví
Gabrielina práce je vystavena vedle děl její babičky v Casa Museo Trude Sojka. Nejde však jen o uměleckou galerii. Podle ní se také jedná o centrum vzdělávání a do jisté míry i prevence rasismu, antisemitismu a různých forem diskriminace, kde se ekvádorští studenti i veřejnost mohou seznámit s evropskou historií, o níž, jak podotýká Gabriela, nemá ekvádorská společnost dostatečné povědomí.
„Jedna část muzea je například věnována genocidě a násilí. Velmi nám záleží na tom, abychom lidi v Ekvádoru naučili, že nám nejde jen o připomínání holocaustu, ale také o podporu míru, a to tím, že si uvědomujeme problémy diskriminace a násilí ve světě.“
Dalším rozměrem muzea Trude Sojky je také propagace české kultury a historie. Slouží jako místo setkávání pro českou a česko-židovskou komunitu žijící v Ekvádoru. Podle Gabriely jsou příběhy podobné osudu její babičky v Ekvádoru i v České republice málo známé, přestože Češi v Ekvádoru zanechali pozitivní stopy. Její prastrýc Walter Sojka například přednášel na univerzitě ve městě Cuenca a založil jednu z prvních ekvádorských manufaktur, kterou pojmenoval Akios, tedy Soika psáno pozpátku.
„Věnujeme se také typickým českým aktivitám a chceme trochu oživit českou kulturu, vytvořit takový malý český klub. Občas pořádáme filmové projekce, otevřeli jsme kavárnu Café de Praga, organizujeme různé aktivity připomínající například sametovou revoluci, vpád nacistů...“
Jak Gabriela přiznala pro Radio Prague International, cítí, že v dnešním světě je stále mnoho xenofobie a nenávisti. Proto věnuje všechny své síly a energii Muzeu Domu Trude Sojky, kde může vzdělávat budoucí generace.
Je pro ni však také velmi důležité, aby zprostředkovala nejen špatné a smutné události, nechce mluvit jen o smrti, ale také o pozitivních věcech, které přišly po ní. "Co se stalo s těmi, kteří přežili? Většina z nich měla rodiny, mohli žít až do vysokého věku. Zanechali nám odkaz. Existuje mnoho slavných spisovatelů, umělců. I to je způsob, jak jim vzdát hold a dát jim hodnotu, kterou si zaslouží," uzavírá.
