Erich Václav: Muž, který sázel stromy na pěti kontinentech
Příběh pastýře, který v knize francouzského spisovatele Jeana Giona Muž, který sázel stromy vysadil na jihu Francie desítky tisíc žaludů, dojímá čtenáře už víc jak půl století. Pasák ovcí Elzéard Bouffier je přitom jen fiktivní postavou. Díky nedávnému křtu této knihy se ale Milena Štráfeldová setkala s mužem, který skutečně sázel stromy po celém světě. Je jím pražský vysokoškolský pedagog, odborník na tropické lesnictví a expert OSN Erich Václav. O svých zkušenostech českého lesníka v tropech napsal několik knih. Prof. Vácĺav je hostem dnešní rubriky Češi v zahraničí:
"Já jsem stromy skutečně sázel na všech pěti kontinentech, protože čeští lesníci měli k tomu co říct. Už po padesát pět, šedesát let jsme ty stromy sázeli. A nebyl jsem sám."
Jak jste se vůbec k sázení stromů dostal?
"To bylo jednoduché. V r. 1961 se konal první postgraduální kurs tropického lesnictví na naší fakultě. A tak jsme se učili navzájem, protože nebylo nikoho, kdo by nás tropickému lesnictví učil. A z prvních třinácti absolventů jich osm skončilo ve světě a myslím dokonce šest v dresu Spojených národů."
Jak ale napadne české lesníky zabývat se tak cizokrajným polem působnosti, jako jsou zrovna tropické dřeviny?
"To bylo taky dáno tím, že tehdejší Československo pomáhalo rozvojovým zemím, které houfně vznikaly. V 60. letech vzniklo v Africe asi třicet dva států. Po odchodu koloniálních lesníků najednou bylo vakuum a obraceli se na nás, zda bychom jim tam nemohli nějak vypomoci při sázení stromů."
Čili vy jste se to museli nejdřív naučit...
"Přesně tak. Já například jsem si připravil skripta z Argentiny, Uruguaye a Paraguaye, a nakonec jsem první štaci měl v africké Tanzanii. Tam jsem byl dva roky, s celou rodinou, děti tam chodily do školy. Tam jsem měl až někdy vztek, že jim to tam roste samo! Měli jsme tam jedenáctileté stromy, které měly čtyřicet metrů výšky!"
Jak to probíhá, když takový expert sází stromy v Africe? Sázel jste je skutečně vlastníma rukama, nebo jste tam měl tým spolupracovníků?
"Pochopitelně měl jsem i tým spolupracovníků. To první sázení bylo úplně dojemné, protože můj asistent měl sehnat nějaké lidi na sázení, že budeme v pondělí sázet. Ptal se, kolik lidí? A já věděl, že jedna babka ve školce byla vzácnost, tak jsem řekl - radši dvacet. A on jich přivedl sto, ať si vyberu. Tak jsme sázeli takzvanou semennou plantáž z roubovanců a to byly první stromky, které jsem v Africe sázel."
Ty stromky se tam sázely z klimatických důvodů, nebo jako budoucí surovina?
"Hlavní důvody byly ty, že po silné degradaci a devastaci tropických lesů dřevařskými společnostmi vznikly obrovské holiny. V Africe potom ještě přibylo obyvatelstva a vypalovali lesy, aby měli zemědělskou půdu. Takže tam bylo nutné okamžitě zalesňovat něčím, co roste rychle."
Kam jste putoval potom? Kde všude jste vlastně stromy sázel?
"Když jsem se vrátil z Tanzanie, to bylo v r. 1967, tak už jsem byl tropický lesník s praxí. V Československu jsem se ještě s dalšími třemi kolegy z různých institucí znovu přičinil o vstup Československa do FAO OSN. To je Organizace pro zemědělství a výživu, ze které jsme kdysi vystoupili, protože jsme neměli milion dolarů na příspěvky. Takže jsme tam v roce 1969 znovu vstoupili a v prvním konkursu se už jako na členský stát obrátili na mne, abych vypracoval projekt na vybudování výzkumného ústavu lesnického ve Východním Pákistánu, dnešní Bangladéši."
A to už bylo pod hlavičkou OSN? Tam jste se stali experty OSN?
"Ano, byli jsme experty OSN, s pasy, se vším všudy. Byli jsme pod ochranou modré vlajky..."
Ale jak jste naznačil, ta ochrana vám nebyla moc platná...
"Vůbec ne, protože týden po našem příletu do Východního Pákistánu byl silný cyklón. Na Pákistán, který má někde jen půl metru nadmořské výšky, přišla devítimetrová vlna a vítr o rychlosti dvě stě kilometrů. Padlo tam za oběť dva miliony, říkají i tři miliony, čtyři miliony lidí. Poté byly volby, kdy se padesát politických stran mlátilo od klacků a kamenů až po střelbu. A vyvrcholilo to nakonec tím, že tam byl státní převrat a vznikl stát Bangladéš. A my jsme byli dva dny na volném moři pod vlajkou OSN, pokud se nám povedlo přejít tím mrtvým městem a kličkovat mezi mrtvolami. Tak jsme hledali jakoukoli loď, která nás někam odveze."
Kam jste zamířil potom?
"Potom jsem byl pár let doma, protože jsem potřeboval ještě pracovat na své druhé disertaci a na obzoru byla profesura. Tady děti maturovaly, tak se mi moc do světa nechtělo. Až nakonec jsem v roce 1976, kdy byl Vietnam po třiceti letech válek s Japonci, Francouzi i Američany přijat za člena OSN, vyhrál konkurs v Římě a stal jsem se ředitelem dvou velkých projektů OSN na obnovu a zalesňování. Samozřejmě měli jsme asi dvacet polních stanic, kde jsme zalesňovali ty ohromné škody. Tam v některých oblastech bylo víc mrtvých než stromů! Nebylo to jednoduché, ale měli jsme na to 3,7 milionu dolarů. A za to jsme vybudovali dva pěkné ústavy a hodně jsme pomohli při zalesňování."
Kde ještě na Dálném východě jste pobýval?
"Potom jsem se vrátil domů s tím, že tropů už bylo dost. To mi bylo padesát tři let. Ale přesto, že jsem napsal důchodcovské paměti Má cesta po pěti kontinentech v zeleném království, tak jsem ještě stačil jet na tři roky do Laosu, do Indočíny, protože tam potřebovali zalesnit ohromné plochy pomocí metody agrolesnictví. My jsme rolníkům pomohli vypěstovat sazenice, ty jsme jim dali zadarmo, aby si je sami vysázeli, a v těch meziřádcích mohli pěstovat rýži, proso atd. A už se nestěhovali dál a nevypalovali další lesy."
Spočítal jste, v kolika zemích jste sázel stromy?
"Pokud si pamatuji, tak jsem byl v sedmdesáti pěti státech, ale v kolika jsem sázel stromy? To bylo podstatně méně."
A mám tedy ještě těžší otázku: odhadnete vůbec, kolik stromů jste ve svých projektech vysázel?
"Ó, to taky ne! Spíš šlo o hektary."
A tak alespoň hektary, ať si to vůbec představíme...
"Tak jenom v Laosu jsme měli asi dvě stě padesát tisíc hektarů a sázeli jsme tam řádově asi tři sta nebo čtyři sta hektarů po těch vesnicích."
Která je vaše nejoblíbenější tropická dřevina? Kterou si nejvíc hýčkáte?
"Já jsem si hýčkal teak, protože to je asijská jednička. Indický teak jsem zaváděl do Tanzanie, s Tanzanie jsem ho potom popostrčil do Pobřeží Slonoviny. A zase tropickou mexickou borovici jsem z Mexika zaváděl do Tanzanie, měl jsem ji jako vánoční stromek. A v Africe by to možná byly nějaké mahagony."
Jaká vůbec byla anabáze českých lesáků? Jistě vás po světě bylo víc. A jaká byla jejich pověst?
"Mohu říct bezvýhradně, že československý stát je vyškolil, seč mohl. Neznám případ jednoho lesníka, který by se neosvědčil. A to jsme byli často v oblastech, kde už ani ty lišky nedávaly dobrou noc! Utíkali jsme před slony a před buvoly, před cyklony nebo před vzbouřenci. Učili jsme se svahilsky a jedli jsme s náčelníky a hráli jsme na tamtamy a dělali všechno možné, abychom byli blízko lidí a abychom mohli zalesňovat s větším úspěchem. Vloni jsme vydali knížku a v ní jsme shromáždili údaje o osmdesáti českých lesnických expertech, v převážné většině v tropech, kteří odpracovali, a to je krásný výraz z terminologie Spojených národů - mužoměsíce. Tak jenom těch deset nejzvučnějších lesnických expertů odpracovalo v mužoměsících sto let! Celkem z těch osmdesáti lidí jsme v tropech odpracovali dvě stě let. A k tomu bych musel ještě přičíst pár let, co naši lesníci s úspěchem dělali a dodnes dělají v Kanadě, ve Spojených státech nebo ve Švýcarsku, v Holandsku a v podobných zemích."
