Rakouský autor pražskému Národnímu divadlu k jubileu

Národní divadlo oslavilo v uplynulém týdnu významné výročí. Před 125 lety bylo po slavném požáru a dobudování znovuuvedeno do provozu. Divadlo uspořádalo řadu připomínkových akcí a vydalo také knihu pro děti Na zdar, Národní divadlo! která o jeho historii vypráví komiksovou formou. Odborná iniciativa přišla překvapivě od soukromého nakladatelství Dokořán, které vydává publikaci na pomezí muzikologie, divadelní vědy a sociologie a jmenuje se Národní divadlo v kontextu evropských operních dějin.

Hlas pěvce Karla Buriana zazní v našem vysílání z archivního záznamu, živě jsem do studia Radia Praha pozval Adélu Sušickou, redaktorku nakladatelství Dokořán.

Máme před sebou 360 stránkovou knihu Národní divadlo v kontextu evropských operních dějin od německého autora Philipa Thera a Karla Buriana jsem nevybral náhodou. Tento slavný tenorista patřil k nejproslulejším pěvcům své doby. Byl krátce v angažmá i v pražském Národním, ale kvůli sporům s kvůli Karlem Kovařovicem odešel a později jen hostoval. Jeho působení patří do doby, kterou pojednává i naše dnešní publikace, její podtitul zní Od založení do první světové války. Karel Burian nás proto může do tématu uvést.

Proč se rakouský historik zabýval právě naším českým Národním divadlem? Zlaté kapličce by se přece měli věnovat hlavně čeští historici.

"To nás v nakladatelství taky zaujalo. Jednak tolik knih o Národním divadle u nás nevychází, přestože máme letos to výročí. Národní divadlo vydalo komix, ale historickou práci pokud my víme žádnou (tu zastoupilo soupisem inscenací divadla za celou svou historii na dvd, pozn. V.F.). Rakouský historik, který má rád operu, nás oslovil, že mu dějiny našeho Národního divadla připadají velmi zajímavé, že mu připomínají operní příběh, jsou dramatické, jsou tam davové scény s pokládáním základního kamene, potom ta tragédie, když to divadlo shořelo... Takže v nakladatelství nás to zaujalo a pokusili jsme se to načasovat k tomu 125. výročí."

Autor to jako aktualitu nezymýšlel?

"Autor nás na to velice upozorňoval, že to výročí bude, což nám taky připadalo hezké, když my to tady tolik nesledujeme..."

Rakouský historik tedy sedl a začal poměřovat, co se dálo od začátku našeho Národního divadla do světové války, se zahraničím. S jakými zeměmi?

Budova Národního divadla, foto: Barbora Kmentová

"On si vybral Drážďany a divadlo ve Lvově, protože to byla v té době města srovnatelně velká a svým způsobem srovnatelně významná. V Drážďanech sídlil královský dvůr a Lvov byl národní centrum, kde ale neměli v té době stát, jako my. A taky mu vyhovovalo, že to jsou tři typy divadel. V Drážďanech ho založil král a z toho vyplývaly problémy, dvůr měl dojem, že je to jejich divadlo a mělo by plnit nějaké dvorní funkce, o to se tam pak vedly největší spory, zasahovala cenzura atd. ve Lvově to zase byla šlechtická aktivita, a jak ta šlechta ztrácela moc i majetek, tak nedokázala divadlo ufinancovat. A paradoxně v Praze, kde byly podmínky z těchto hledisek nejhorší, protože šlechta nebyla tak bohatá a panovník tu nesídlil, tak tím, že to divadlo vzniklo z různých sbírek, jak všichni víme, a lidé si později kupovali podílové listy, kterými to podporovali, tak to divadlo nakonec i když vzniklo nejpozději a nejklopotněji, tak bylo nejmodernější. Bylo to normální divadlo, kterému záleželo na tom, aby se hrál repertoár, na který někdo chodí. Protože z toho to divadlo bylo živo."

Co se z té knihy dozvídáme o českém Národním divadle nového? Přišel autor s nějakými novinkami nebo vycházel z prací, které už tu byly publikovány dříve?

Národní divadlo, foto: Barbora Kmentová

"Čerpal z archivů těch tří divadel včetně našeho, ale dívá se na to trošku jinak, nejde po režisérech nebo skladatelích, jak jsme zvyklí, nevyjmenovává tam všechny opery, které kdo inscenoval, ale snaží se zachytit, jakou funkci u nás to divadlo plnilo. V té druhé polovině 19. století velkou a pro nás dnes těžko představitelnou. Třeba píše, že se vypravovaly divadelní vlaky, z Kolína jezdili lidé po tisících do Prahy, podobně jako se dneska jezdí na muzikály."

S Adélou Sušickou mluvíme o knize Národní divadlo v kontextu evropských operních dějin. Ačkoli titul připomíná názvy odborných historických publikací, neřkuli diplomových nebo habilitačních prací, obsah není jen úzce specializovaný a je přístupný i laikům. Čteme tu třeba o tom, jaké bylo tehdy společenské postavení pěveckých hvězd a dozvídáme se, že v principu se nelišilo od dnešních hvězd showbussinesu. Píše se tu, třeba právě o Karlu Burianovi:

Interiér Národního divadla|Foto: Barbora Němcová, Radio Prague International

"Díky horentním honorářům a gážím mohli vést velcí sólisté hýřivý život. Málo ohledů na společenské konvence brali především tenoristé, kteří na konci století vytlačili sopranistky z nejvyšších míst na žebříčku nejlépe placených umělců a veřejného zájmu. Dobře to dokládá příklad mezinárodně uznávaného wagnerovského tenoristy Karla Buriana. Ten byl sice ženatý, ale už v Praze, kde jeho kariéra začala, měl pověst sukničkáře. Tmavovlasému Tristanovi, Daliborovi, Donu Josému či Florestanovi s jeho světle modrýma očima zjevně skoro žádná neodolala. Jeden z paroháčů propašoval jednoho večera do Burianovy šatny páchnoucího kapra, jehož břicho bylo nadité šněrovačkou namočenou v močůvce. Média se tímto symbolickým činem zabývala hlavně proto, že ho Burian použil jako zdůvodnění pro zrušení platné smlouvy s Národním divadlem a odchodem do Budapešti."