Jak se chodilo i nechodilo do školy
Historické obzory se tentokrát vrátí ke školní docházce. Dozvíte se, jak vypadala školní třída, jaký úspěch měla slavná Komenského učebnice Orbis pictus, nakolik byla povinná školní docházka skutečně povinná a řadu dalších zajímavostí. Vyprávěla o nich Magdaléna Šustová z Pedagogického muzea J. A. Komenského.
Když jsme v našem rozhovoru o zajímavostech školní docházky došly ke slavné Komenského učebnici, položila jsem nemístný dotaz, jestli se Orbis pictus vůbec používal nějak výrazně často.
"To se používalo strašně moc," "zhrozila" se Magdaléna Šustová. "Orbis pictus patří k nejtištěnějším knihám Jana Amose Komenského. Byl přeložen do téměř všech evropských jazyků, chystaly se i překlady do jazyků jako byla třeba perština nebo turečtina. Vznikaly od dvojjazyčných až po pětijazyčné verze a nutno říct, že v podstatě dnešní jazykové učebnice pořád čerpají z principů té Komenského učebnice. Je to opravdu legendární učebnice, dokonce na ni hrozně rád vzpomínal i Johann Wolfgang Goethe. Ona je i graficky velmi vyvedená, původně byla zdobená dřevoryty a posléze mědiryty. Dochovaly se i moderní verze z 19. století, kdy už se vynechávala ta obligátní latina, ty učebnice byly zdobené překrásnými ručně kolorovanými litografiemi, my jich tady v muzeu několik máme, jsou to skutečně skvostní kousky."
Stránky starého vydání Orbis pictus, které jsme si prohlížely, jsou pestrobarevné. Žákům na nich k lepší představě sloužily obrázky osob, budov, zvířat nebo rostlin.
Každé to vydání mělo své ilustrace nebo se používaly takové ty klasické, které si u Orbis pictus většinou představíme?
"Většinou se používaly právě ty dřevoryty, později je nahradily oceloryty. Většinou to vydávala jedna knihtiskařská dílna, takže se to pořád opakovalo. Tohle už nejsou Komenského obrázky, tohle už jsou nově udělané litografie z poloviny 19. století."
A původně šlo o Komenského obrázky?
"V tom prvním vydání je navrhoval, ty dřevoryty pak vyryl Pavel Kreutzberger. Tyhle co máme před sebou jsou 60. léta 19. století, každý ten výtisk byl ručně kolorovaný."
Pokud by žák i přes množství obrázků nevěnoval učebnici náležitou pozornost a hrozilo mu zkoušení nebo písemná práce, mohl by si zkusit napsat tahák. Tahák je mezi žáky i studenty věc všeobecně oblíbená, rozšířená a známá. Jeho vypracování často věnují tolik času, že by se za něj látku dávno naučili. V muzeu ve Dvoře Králové nad Labem nedávno proběhla výstava věnovaná místním školám, její součástí byly také rozmanité taháky. Ředitelka muzea Šárka Hulíková vysvětlila, že na nápad vystavit také taháky přišli proto, že se jim podařilo získat asi 30 let starý soubor, který měl jejich majiteli pomoct v matematice. Taháky nebyly jediné nelegální žákovské písemnosti, které lidé do muzea přinesli.
"Kontaktoval nás jeden starý pan profesor, který nám přinesl ne přímo taháky, ale přinesl nám 50 let stará psaníčka a půjčil nám je pro účely výstavy. Vyprávěl nám příběh, který se moc neliší od vyprávění současných pedagogů, je vidět, že pedagogové řeší stále stejné problémy."
O čem si studentky psaly?
"Studentky se samozřejmě domlouvaly, co budou dělat odpoledne ve volném čase."
Žák přistižený při opisování nebo dopisování bývá většinou potrestán. A nejinak tomu bylo i v minulosti. Nejčastěji bývají zmiňovány dodnes často diskutované tělesné tresty, které, jak s oblibou připomínají žáci, jsou zakázány. Málokterý ale už ví, že jejich zákaz není žádná novinka.
"Úředně zakázány byly na obecných školách v roce 1869 na gymnáziích dokonce až v roce 1870. Je pravda, že už metodní kniha z roku 1775 uvádí, že by se tělesné tresty měly užívat ve zcela výjimečných případech, nicméně je pravda, že obzvláště na vesnicích asi učitel nešel pro ránu daleko. Na druhou stranu např. na těch gymnáziích rakouské školství disponovalo hojnými možnostmi nejrůznější trestů od tzv. karceru, což bylo až několikahodinové zůstávání po škole, přes nejrůznější důtky až po vyloučení ze školy. Dokonce na těch obecných školách platilo, což dneska ani nejde, že pokud se žák choval tak nezvladatelně, že nebylo možné, aby docházel do školy, tak byl prostě vyloučen a nikoho už pak nezajímalo, jestli tu školu nějak dochodil anebo jestli pak zůstal analfabet."
Celou dobu hovoříme o povinné školní docházce. Nařízení se ale zpočátku nijak přísně neprosazovalo.
Co jim za to hrozilo?
"Nejprve se to většinou řešilo nějakou domluvou, ale mohly pak přijít i nejrůznější trestnice a káznice, nicméně došlo na ně asi jen velmi málokdy. Ono na druhou stranu vzhledem k tomu, že lidé žili v daleko menších komunitách, tak ten dohled, který vykonával farář nebo i ten učitel, byl o dost snadnější."
S žádnými kuriózními případy záškoláctví se Magdaléna Šustová dosud v archivních materiálech nesetkala, v jednom z nich byla pouze poznámka, že žáci místo školy navštěvovali biograf, ale na tom nic zvláštního není. Snad to jen potvrzuje myšlenku, že se toho ve vztahu žáků ke škole od dob první republiky moc nezměnilo.
