Proč je noc černá - vyprávění papuánských domorodců

Kniha Proč je noc černá byla před časem v literární soutěže Magnesia Litera oceněna jako objev roku. Jejími autory jsou mladí výtvarníci Barbora Šlapetová a Lukáš Rittstein, ona malířka, on sochař. Od roku 1998 podnikli čtyři expedice na Papuu-Novou Guineu a přivezli odsud unikátní záznam vyprávění posledních divoce žijících kanibalů, kteří dosud nepřišli do kontaktu s bílou civilizací. S autory knihy hovořil Vilém Faltýnek.

L.R.: "Ty šípy jsou pro nás vzácné, hlavně tyhle krátké, protože ty jsou od těch absolutně nedotčených lidí, a když od nich ten šíp získáte, hodně to znamená, protože oni se neradi s temi šípy loučí, neustále je svírají v ruce a očekávají něčí útok..."

L.R.: "My jsme se tam rozhodli jít proto, že víme, že se civilizace šíří strašně rychle a dá se předpokládat, že během pěti osmi let tam určitě civilizace dojde, i třeba prostřednictvím civilizovanějších kmenů, které žijí v sousedství dvě neděle chůze odtamtud. Že by někde zůstali nedotčení lidé jako v nějakém safari, to je taková nádherná utopie. Přesto jsme se dostali zřejmě k posledním lidem, kteří tímhle způsobem žijí. Když se nás ptali, jaké máme třeba braně, tak určité věci jsme jim nemohli popsat. že existují nějaká tlačítka, nějaké zbraně, které vybouchnou jako sopka a zlikvidují oblast tak velkou, jakou si ani neumějí představit, tak to hle jsme jim neříkali. Popisovali jsme jim spíš náš středověk: meče a sečné zbraně, které si dovedou představit."

B.Š.: "Oni třeba nepopisují situaci jako my, kteří se vždycky dobereme rovnou výsledku. Vy když něco popisujete, řeknete, aniž to víte, rovnou výsledek. Oni to popisují jako obrázky filmu. V těch fázích takzvaně. To je hrozně zajímavé, oni jeden příběh dokážou vyprávět celý večer. Vy řeknete: Už jsem došel někam na nějaké místo, kdežto oni vám popíšou, jak přesně zvedli nohu, jak ji měli ve vzduchu a jak ji položili. Proces toho děje."

Čili pro ně je vlastně všechno důležité.

B.Š: "Ano. A všechno si pořád dokola vyprávějí, smějou se každému tomu okamžiku, rozebírají, jak vyšli, jak ten člověk někde škobrtnul, pak se třeba určitá situace několikrát opakuje... A já myslím, že to je taky dané tím, prostě, my tady máme těch informací strašně moc, jak vizuálních, tak písmo, kdežto u nich jenom to mluvené slovo předává informaci na další a další generaci. Takže je jasné, že všechno musejí popsat co nejdetailněji, aby se to nějak udrželo."

L.R.: "Tím vlastně vzniká ta jejich spiritualita a to, že nám jejich příběhy připadají nějak surreálné a nadpřirozené, ale vlastně v té džungli, kde řvou žáby, řve hmyz, ti lidé znají neustále jenom pohled do té zelené hloubky, teď do toho do těch obrovských listů tři dny buší déšť, a mezi těmi lidmi teď jsou nějaké vypjaté vztahy, někdo někoho obvinil, někdo se jde někomu pomstít, někdo snědl někomu strejdu, a teď když si ti lidé vysvětlují nemoci, vysvětlují si různé nemoci v té džungli, co způsobil duch, co způsobilo to, že vynechali položit na nějaké místo oběť, nebo vstoupili na nějaké místo, na které neměli vstupovat, tak tímhle vzniká to jejich cítění."

B.Š: "Abych to ještě víc rozebrala, k tomu způsobu mluvení: v té knížce si třeba můžete všimnout třeba příběh O velkém svrbění zadku a ženské válce. To je třeba příběh, který se vyprávěl fakt dvě noci skoro nepřetržitě a teď ještě ta situace je rozebíraná třeba desetkrát za sebou. On tam říká, že ho začal strašně svrbět zadek, až mu skončily obě dvě ruce úplně ve vnitřnostech, jak se strašně škrábal. Nemohl je vyndat a pes mu sežral jídlo. A tohle se opakuje asi pětkrát a až po páté potká červa, který mu poradí, aby si vzal do jedné ruky klacek. Ale vlastně ten popis toho škrábání zadku byla celá jedna noc. Každý příběh rozebírají úplně stejně, jako kdyby ten předtím vůbec neřekli."

Evropan když si přečte, že jsou to kmeny kanibalů, tak ho zřejmě napadne jako první věc, jestli jste se tam prostě nebáli?

L.R.: "Samozřejmě říkat, že tam člověk jde beze strachu, je směšné. Tam opravdu není místo na žádnou zbrklost a podcenitz jakoukoliv situaci, se může velice nevyplatit."

B.Š: "Spíš znalost situace je dobrá, ale nepodlehnout panice."

L.R.: "Když mluvíte o tom strachu, tam je zajímavý moment, že ti lidé, kteří stojí před vámi, mají z vás úplně stejný strach jako vy z nich, a zároveň vy máte strach z toho jejich strachu. Protože v té úzkosti oni na vás právě můžou zaútočit."

B.Š: "Podle mě je ještě dobré vybalancovat tu hladinu mezi zvědavostí a strachem. Protože to jde vždycky spolu a je dobré je převést na tu zvědavost než na ten strach. A to samé je u nás. V momentě, kdy člověk začne pátrat jako zvedavé malé dítě, oni se začnou chovat stejně. Ale v momentě, kdy bychom začali vyzařovat nějakou hrůzu..."

Kniha Proč je noc černá přináší přepis rozhovorů Šlapetové a Rittsteina s lidmi kmene Yali Mek a Korowai Batu. Rozhovory i fotografický doprovod pořizovali společně. V pořadu byly jejich použity autentické záznamy.