Divnopis: Tukleky a Tuklaty
Tukleky na Písecku a Tuklaty východně od Prahy navštívíme v další části cyklu Divnopis.
Na návsi kaplička jako malovaná a u ní prastarý kamenný kříž s vytesaným reliéfem Krista. Holub na střeše pozoruje, jak klepeme na vrata jednoho stavení, abychom zjistili původ toho tajemného názvu - Tukleky.
„Heleďte se,“ nakonec paní Marie Blehová neví, ale vzpomíná si, že ji kdysi zarazilo to, co viděla na starých mapách: „Tady byly Tukleky a tam na západě byly Takykleky.“
Dodnes se v kraji vypráví legenda o tom, co se tu tehdy odehrálo: „Nějaký kníže, po nějaké válce to bylo, a jako byli rádi, že se sem dostali, tak tady klekli a tam taky klekli.“
Jazykovědec Milan Harvalík souhlasí, že název vesnice Tukleky souvisí s klekáním. „Jsou to lidé tu, zde, tady, na tomto místě klekající.“
Stejný význam má i název vesnice Tuklaty. Proč si tu ale lidé klekali, to je dnes zastřeno tajemstvím.
„Jedině se dá předpokládat, že tohleto pojmenování vzniklo pravděpodobně od sousedů obyvatel této obce, takže jim tím mohli být nápadní. Na rozdíl od těch ostatních si více třeba klekali,“ tvrdí Harvalík.
Možná že tak pohanští sousedé označovali místní obyvatele, kteří se dali na křesťanství. Ono totiž bylo kdysi těch Tukleků a Tuklat mnohem víc. Víme minimálně o šesti. Tehdy tedy bylo to klekání podivné a bylo relativně obvyklou činností.
„Mohli si taky třeba klekat z nějakého jiného důvodu, třeba při nějakých pracích.“
Každopádně když se v Tuklecích zeptáte místních, kdo to tady klekal, sveřepě trvají na svých vojevůdcích. Jen na jméně se nemohou shodnout. Dokonce ani manželé Čápovi.
„Tady táhnul Žižka s vojskem a poklekli,“říká on a paní ho přerušuje: „To byl někdo jinej...“
„Jo, babka, ta má vždycky na všechno jinej názor,“ směje se pan Čáp.
