1968: Češi se i přes slzy smáli
U příležitosti 40. výročí srpnové okupace Československa vojsky Varšavské smlouvy se uskutečnila a ještě uskuteční řada vzpomínkových akcí, výstav, setkání a konferencí. Bude se na nich hovořit o samotném vpádu vojsk, následné vlně emigrace nebo o vývoji po srpnu 1968. Konference spojená s výstavou unikátních dobových plakátů proběhne také v Senátu. Jedna z přednášek, které na ní zazní, nese název Humor pod pásy tanků.
Už od dětství jsem věděla, aniž bych vůbec znala souvislosti, že jednotkou dočasnosti je jeden ´furt´. Pamatuji si i říkanku, že Se Sovětským svazem, spadla bída na zem. Při sametové revoluci jsem pak napjatě očekávala, co za nové nápisy zase uvidím v ulicích - kromě těch vážných, požadujících třeba svobodné volby, se velmi často objevovala i hesla vtipná a že jich bylo: KSČ, vraťte nám KČS, Mohorita-totalita-od koryta, Nejlepší lak - Biľak - dvacet let tady je a ještě neodprejsknul atd.atd. Obdobným akcím, typickým pro rok 1968 a pro Čechy vůbec, se v přednášce Humor pod pásy tanků věnuje publicista a historik Jindřich Marek.
"Humor pod pásy tanků připomíná, že jednou z velice významných reakcí českého národa na vpád okupantů, jichž byla obrovská masa armády, proti níž ti civilisté těžko mohli něco dělat, byl právě humor. Těch možností jak se vyrovnat s touto situací je několik. Můžete dělat nějaké zoufalé teroristické akty, že někde ze zálohy zastřelíte dva tři okupační vojáky a vyvoláte další vlnu represí. Můžete také s budhistickou odevzdaností poklidným způsobem protestovat a dát najevo pasivní resistenci. Češi zvolili třetí možnost. To znamená, že zvlášť po tom šoku, po těch prvních slzách a hořkosti, se v dalších hodinách a dnech okupace najednou začal projevovat takový černý, sžíravý humor, posměch vůči okupantům. Zvolili takový dost lidský, sympatický postoj. Odmítli být jako ti okupanti, zabíjet a tak a zůstali lidmi, uvědomili si jejich ubohost a směšnost. Vzniklo tehdy nepředstavitelné množství sloganů, vtipů, plakátů, nápisů, hesel, bonmotů."
Můžete nějaké jmenovat?
"Tak asi ten symbolický je to ´Se Sovětským svazem na věčné časy a ani o den déle´, nejčastěji používaný byl ´Běž domů, Ivane, čeká tě Nataša´, ´Civilizaci jste už poznali, tak táhněte domů´. Byly to i říkanky drsnějšího charakteru, kdy se někdy dělají ty tři tečky apod."
Podobných říkanek, popěvků a hesel v nichž figurovali okupanti nazývání ironicky "bratry Rusy" nebo, asi nejklasičtěji, "Ivany" bylo obrovské množství.
"Ty ulice hlavně větších měst jako je třeba Praha vypadaly trošku jako v listopadu 1989. Ono je to i symbolické, že komunistický režim odputoval do dějin právě v tom listopadu podobným způsobem. Ulice se změnily v takový humoristický časopis, všude byly plakáty atd."
Jindřich Marek připomíná, že to v roce 1968 rozhodně nebylo poprvé, kdy se národ bránil nikoli zbraněmi ale humorem.
"Ony tam ty kořeny jsou jasné, jsou tam ty tradice. Obrana humorem v téhle zemi měla tradice bohaté a nemyslím teď jen to, co se stalo opravdu dávno, protože lidé zase historii tolik nestudují a nereflektují to, že už roku 1412 pražští studenti při odpustkových bouřích nebo pak studenti v roce 1848 používali metody, které bychom klidně mohli nazvat happeningem. Myslím spíše to, co rezonuje ve vás, co vám vyprávějí kamarádi, rodiče...Třeba jedním z takových nejvýraznějších projevů odporu vůči komunistickému režimů byl v létě roku 1948, kdy komunisté ještě povolili všesokolský slet a městem pochodovaly tisíce a tisíce sokolů. Prezident Klement Gottwald byl na tribuně a oni skandovali různá posměšná hesla, dělali recesní triky, zesměšňovali Gottwalda. Takový klasický slogan byl ´Máme Prahu stověžatou a Martičku prdelatou´, čímž naráželi na objemný zjev manželky tehdejšího prezidenta republiky. A byly tam i další a další mnohem vtipnější slogany."
Komunisté sokolské organizaci tuto demonstraci proti nastupujícímu režimu nezapomněli a brzy se jí pomstili. Už během sletu bylo několik sokolů zatčeno, na podzim pak bylo ze sdružení vyloučeno přes 11 000 členů. O čtyři roky později byl Sokol, ve své historii už potřetí, na dlouhá léta zakázán úplně.
"Třeba největší střet studentů s komunistickým režimem před srpnem 1968 je podle mě majáles 1965, kdy zase průvod studentů skandoval plno vtipných hesel, které se režimu nelíbily. Vyhrotila to pak policie tím, že proti studentům zasáhla. Zase jsme se lišili, v té době v Paříži nebo Londýně pod vlivem levice šli studenti předem s dlažebními kostkami do střetu s policií, protože se tím chtěli nějakým způsobem projevit a seberealizovat, tak u nás měl určitou tradici ten humor. A právě Sověti, kteří nám byli neustále dáváni za vzor, byli ve všem dokonalí, vždycky byli nejlepší, přitom jsme věděli, že to není pravda, lidi se posmívali, že mají i největšího trpaslíka na světě, když přijeli jejich vojáci, tak si lidé mezi slzami, hrůzou a hořkostí uvědomili, jak jsou okupanti ubozí a směšní, a proto zase ten humor vytryskl. "
S postupujícím časem a prodlužující se dobou, po kterou v republice okupanti byli, se měnil i humor.
"Smutné je potom to, že vlastně ten poločas rozpadu humoru, který nastává v roce 1969, začíná tím, že většina národa si uvědomila beznadějnost situace poté, co ji zradili ti nejvyšší politici. Dlouho důvěřovali, že ti Dubčekové, Smrkovští, Svobodové, Černíci zůstanou v odporu proti okupantům s nimi. Jenomže, když právě první odpadli ti nejvyšší politici, tak došlo k takové demoralizaci a část lidí začala být pasivní, část začala hledat novou existenci tím, že začala poklonkovat tomu režimu a zbytek si ten humor odnesl do hospod, do soukromí...Ten poločas rozpadu humoru nastal zhruba asi po půl roce."
A na závěr povídání o humoru v nelehkých dobách nemůžeme nezmínit ještě jednu, notoricky známou, dobře míněnou radu, kterou "spřáteleným vojskům" adresoval Jaromír Vomáčka. Oslovený "Ivan" na ni nereagoval, komunisté ale ano a pro Vomáčku skladatelská kariéra skončila. Také rozhlasová hitparáda Houpačka měla kvůli uvedení písně problémy a brzy poté byla zrušena.
