Před padesáti lety podepsali českoslovenští politici Moskevský protokol, pražské jaro bylo u konce
27. srpna 1968 byl v hlavním městě Sovětského svazu podepsán dokument, který na dlouhá léta ovlivnil historii Československa. Tzv. Moskevský protokol podepsali pod nátlakem všichni členové československé delegace s výjimkou Františka Kriegla. Období pražského jara skončilo, v zemi se usadila okupační vojska, nadcházelo období normalizace.
"Já bych chtěla za sebe říct mladým lidem, mezi které se počítám, že jsem hrdá na jejich ukázněný, moudrý, vtipný a neúnavný postoj v odporu proti neslýchané události, kterou je okupace naší země. Nenechte se, proboha vás prosím, unavit. Nezraďte ani pasivitou ani smířlivostí. Myslím, že kolaborant je ještě horší než okupant," apelovala hlavně na své vrstevníky herečka Iva Janžurová v době, kdy obyvatelé Československa netrpělivě čekali na výsledky jednání v Moskvě. Až na Františka Kriegla českoslovenští politici v čele s Alexandrem Dubčekem a Ludvíkem Svobodou při něm ale podlehli hrubému nátlaku sovětského vůdce Leonida Brežněva.
Přichází Husák, přichází normalizace
Konec snu o socialismu s lidskou tváří potvrdil v emotivním rozhlasovém projevu Alexander Dubček: "Nezbývá nám v těžké situaci nic jiného než napnout všechny síly, abychom v další práci obstáli. Prosím, abyste mi prominuli, pokud v mé improvizované řeči zazní nějaká odmlka. Myslím, že chápete, čím je to způsobeno."
"To víte, on při své, nechci říct vychytralosti, ale možná že to ten termín vystihuje, si to dovedl všechno spočítat. A možná si hledem ke své ambicióznosti dovedl také spočítat, že Dubček asi dlouho nevydrží. On tedy prozíravý opravdu byl."
Moskevským protokolem schvalování neskončilo. V říjnu 1968 schválilo Národní shromáždění smlouvu o podmínkách dočasného pobytu sovětských vojsk na území Československé socialistické republiky. Proti hlasovali jen čtyři poslanci. Gertruda Sekaninová-Čakrtová, Božena Fuková, František Vodsloň a proti byl, stejně jako v Moskvě, i František Kriegel.
