Signály intervence byly: cvičení Šumava i schůzky komunistických stran
100 tisíc vojáků, 2300 tanků a 700 letadel. Před 50 lety překročila hranice Československa vojska Sovětského svazu, Polska, Maďarska a Bulharska. Za první den okupace bylo zabito nebo smrtelně zraněno 58 lidí.
Později vojáci za asistence StB zatýkají prvního tajemníka Alexandra Dubčeka, předsedu Národního shromáždění Josefa Smrkovského, předsedu ÚV Národní fronty Františka Kriegela a člena předsednictva a tajemníka ÚV KSČ Josefa Špačka. Později byli spolu s Oldřichem Černíkem eskortováni na území SSSR.
Sedm třicet ráno: k budově rozhlasu na Vinohradech dorazily sovětské tanky. Za hodinu a půl je rozhlas obsazen. Existovaly signály, že se okupace blíží? Podle historika Prokopa Tomka jich bylo několik.
Za první den okupace bylo zabito 58 lidí. Jednou z prvních obětí se stal dělník ústecké chemičky Petr Fridrich, který se pokoušel holýma rukama zastavit sovětský tank. Ten třiadvacetiletého muže zachytil pásem a tragicky zranil. Popis události tehdy zaznamenali policisté v protokolu, který je uložen v Archivu bezpečnostních složek.
"My jsme vyčíslili do konce roku 1968 asi 137 mrtvých. Zejména v prvních týdnech byla velká převaha smrtelných střelných zranění. To byly desítky lidí, myslím, že hned v prvních dnech asi 80. Některé případy souvisejí s okupací, ale ne vždy ti lidé padli rukou sovětských nebo jiných okupačních vojáků. Třeba v Balbínově ulici vybuchla munice v sovětském tanku, který zapálili demonstranti. Posádka utekla, tank vybuchl, a přitom zahynulo pět civilistů, kteří se pohybovali v okolí. Podobný počet v těch místech zahynul, když se rozjelo nákladní auto u restaurace Hajnovka na rohu Vinohradské třídy. Celá problematika obětí je složitá. Je tam také velké množství autonehod. Co se týká záměrných úmyslných vražd, například jeden zběh ve severních Čechách, vojín Karnauščenko, zastřelil člověka, který ho převážel autem. Tragický případ se odehrál počátkem září v Jičíně, kde opilý polský voják zastřelil dva lidi, a postřelil několik dalších. 25. srpna v Prostějově na Moravě zahynuli tři lidé, a devět bylo zraněno při zběsilé střelbě sovětské vojenské kolony. Sovětští i další vojáci okupačních armád měli ostré střelivo, byli pod tlakem, trpěli určitými nedostatky z hlediska zásobování. Na druhou stranu byli velice ideologicky nabádáni, že jsou de facto na nepřátelském území, že je obyvatelstvo nevítá, protože zde žijí kontrarevolucionáři, a že je to vlastně taková trestná výprava. To chování bylo nepřátelské. Navíc je otázka, jak dobře byli ti prostí vojáci informováni o tom, kde se nacházejí. Jejich rozkazy byly zřejmě: jeďte tam a tam, a pokud se vám někdo postaví na odpor, tak ho nějakým způsobem zpacifikujte," uvádí historik Prokop Tomek.
Při střelbě na fasádu Muzea všichni zalehli
"V pět hodin ráno sousedi zazvonili, a nesli mi rádio, které jsem jim dala před prázdninami do opravy. Pán říkal: budeš to rádio potřebovat. Já jim na to ještě rozespalá řekla: v pět hodin ráno určitě ne. A on řekl: budeš, Rusové jsou tady. Moje první představa, kromě šoku, byla, že jsme včleněni do Sovětského svazu, stejně jako Pobaltí. Napsala jsem dopis bratrovi, který byl v Německu na studijním pobytu, aby se nevracel, aby bojoval zvenčí, a já začnu zevnitř. To byl vrchol naivity. Vyšla jsem do ulic. Nedaleko byl hotel Flora, kde byli účastníci geologického kongresu. Byla tam i anglicky mluvící skupina. Požádala jsem jednoho starého pána, aby poslal bratrovi dopis do Německa. On řekl: samozřejmě, dal dopis recepční, a zeptal se, jestli je to tak v pořádku. Já řekla: ne, a začala jsem plakat. Říkala jsem, že už nejsme samostatná země, ale jsme součást Sovětského svazu. Starý gentleman se zděsil, dopis z recepce si vzal, a zeptal se, jestli ho má poslat z domova. V tu ránu po Vinohradské ulici přijížděly první taky, které byly černé, a na nich muži v černých uniformách bez označení. Ten starý britský gentleman úplně ztuhnul, a ti ostatní vědci už pochopili, proč nedostali snídani, a proč pro ně nepřijel autobus. Já tam plakala, a vedle mě se objevil mladý muž na motorce, a zeptal se mě, jestli chci někam odvézt. Řekl, že jede bránit rozhlas, tak jsem řekla: já jedu s vámi. Rádio od pěti hodin říkalo: klid, setrvejte u svých povinností, žádné nepokoje, nedejte záminku."
"Naštěstí všichni ti chlapci stačili vyskákat. Bylo neuvěřitelné, jak rychle se lidé rozprchli. Z tanku kromě ohořelého torza, zůstalo velmi mnoho malých kovových částí. Jedna stará dáma do luxusní kožené kabelky dávala v rukavičkách ty úlomky tanku, ale kabelka jí začala hořet. Rusové si mysleli, že jsou v Německu, tak nechápali, že mladí mluví tak dobře a plynule rusky. Zcela konsternovaný mladý ruský důstojník se mě zeptal, co ta paní dělá. Já se jí zeptala: co to děláte, vždyť ta kabelka hoří. Ona mi říkala: to nevadí, já honem utíkám domů, abych měla doklady, že se v Kremlu zbláznili, a tohle půjde do rodinného archivu. Všechno jsem to přeložila, mladý sovětský důstojník se zhrozil, a začal chápat, že asi není v Německu. Na stěnách už byly nápisy typu Lenine, probuď se, Brežněv se zbláznil. To byly mé ranní zážitky z 21. srpna."
"Před rozhlasem se střílelo, tehdy jsem byla mladá, a rychle utíkala. Zastavila jsem se až u sochy svatého Václava. Přešla jsem k hotelu Jalta, a říkala lidem, aby nechodili nahoru, že je tam tank a střelba. Najednou vidím, jak sovětské tanky jedou ve čtyřstupech od Muzea na Můstek, a v jedné části asi dvanáctiletí kluci s plechovkami bílé barvy a štětcem zamazávali okénka, takže tankisté neviděli na cestu. Postupně začínali zastavovat, ale natáčeli se směrem na Muzeum. Vypukla střelba na novou fasádu. Všichni lidi šli automaticky k zemi. Já se rozhlížela, a měla zpomalené reakce. Při mé velké výšce jsem tam trčela, až mě najednou kdosi tvrdě srazil. Byl to Američan polského původu, který doprovázel jako tlumočník americké konvoje z Londýna do Archangelska. Já mu říkala, že to chci vidět, stejně používají slepé náboje. On se chytil doslova za hlavu, a pravil: Rusové nikdy nepoužívají slepé náboje. Tento muž mi zachránil život. Často tam vodím přátele z domova, i zahraničí, a říkám, tady jsem se podruhé narodila. Pozval mě do hotelu na drink, a usoudil, že většího pitomce už potkat nemůže."
"To jsem zkoušela před rozhlasem, ale brzy jsem toho nechala, protože ten chlapec byl z Pobaltí, a měl tak smutné oči. Několik dní nejedli, byli opravdu oslabení, bylo jasné, že to nejsou okupanti, kteří jsou v plné síle. Proč mu říkat, že Brežněv zešílel, a že tu žádná kontrarevoluce není. On to věděl ještě lépe než my. Pak jsem šla na Staroměstské náměstí, a skončila u děla, které bylo naproti Kinskému paláci. Tam byl ten známý nápis Výstava sovětské kultury. Lidé si dělali velmi obratně fotografie, aby byla vidět lafeta děla, a ten nápis. Najednou jsem si všimla, že lidé zmizeli, a já jsem obklopena ruskými vojáky, a ti mě vytěsňovali od toho děla. Oni byli o hlavu menší, a viděla jsem, že se z dálky blíží nějací vyšší důstojníci. Jeden mi řekl: zmizte."
