21. srpen 1969 - Republiku si /zase/ rozvracet nedáme!
V našich moderních dějinách je několik dat, kdy se Česko ocitlo doslova na křižovatce. Jsou to 28. říjen 1918, 15. březen 1939 nebo 25. únor 1948. A taky 21. srpen 1968, kdy do Československa vtrhly armády pěti států Varšavské smlouvy, a ukončily tak demokratizační proces nazvaný pražské jaro. Tehdy šlo o zásah cizích armád, proti kterému se zvedl odpor celého národa, včetně tzv. reformních komunistů. O rok později, 21. srpna 1969, už ale vypadala situace docela jinak. Události staré půlstoletí připomenou ukázky z archivu Českého rozhlasu.
S blížícím se prvním výročím srpnové okupace rostl v čs. společnosti neklid a komunistické vedení si toho bylo velmi dobře vědomo. Zásahové jednotky Veřejné bezpečnosti už začátkem srpna nacvičovaly rozhánění demonstrantů v ulicích. Použily k tomu i obrněné transportéry. Z Polska se dovezly speciální vrhače slzných granátů. Po celé republice se také scházely aktivy komunistů a lidových milicionářů. K jejich účastníkům promlouvali vysocí straničtí a vládní představitelé, například tehdejší předseda vlády Oldřich Černík:
Připomeňme, že Oldřich Černík sám patřil k nejpopulárnějším tvářím pražského jara. Byl však také jedním z těch, kdo v srpnu 68 podepsal tzv. Moskevské protokoly. Podle historiků zůstal i po nástupu Gustáva Husáka v dubnu roku 1969 ve své funkci proto, aby během normalizace udělal "špinavou" práci. Patřilo k tomu i potlačení demonstrací v roce 1969. Demonstranti se v centru Prahy začali denně scházet už od 16. srpna. Jejich počet postupně rostl a 20. srpna došlo na Václavském a Staroměstském náměstí k prvním velkým srážkám s policií. Policie tehdy proti demonstrantům použila obušky, vodní děla i slzný plyn, ti zase stavěli barikády a házeli dlažební kostky. Ještě větší demonstrace v Praze, v Brně, v Liberci a dalších městech proběhly 21. srpna. O jejich potlačení informoval na Federálním ministerstvu vnitra tehdejší státní tajemník plukovník Ján Majer.
Plukovník Majer ovšem nepřiznal, že k těmto mírnějším prostředkům patřila obrněná technika, tankový pluk o síle 88 tanků a vodní děla. Proti demonstrantům bylo kromě jednotek VB a oddílů ministerstva vnitra nasazeno i 20 tisíc vojáků a 27 tisíc příslušníků milicí. A za střelbou ze samopalů v davu vůbec nebyli demonstranti, jak tvrdil soudruh plukovník, ale právě lidové milicionáři. Zastřeleno přitom bylo celkem pět mladých lidí. Nejmladšímu z nich, žáku základní školy Bohumilu Siřínkovi, bylo teprve čtrnáct let. Kromě něj zahynuli ještě osmnáctiletý učeň František Kohout, devatenáctiletý elektrikář Vladimír Kruba, osmnáctiletá švadlena Danuše Muzikářová a osmadvacetiletý trenér hokejového dorostu Stanislav Valehrach. Další desítky lidí byly zraněny. O nich ovšem v médiích nepadlo ani slovo. Český rozhlas zato přinesl reportáž z nemocnice, kde se léčili zranění policisté:
- Zastavujeme se nad lůžkem mladého příslušníka Sboru národní bezpečnosti. Jaké jsou vaše vzpomínky? –
"Jsem kapitán od pořádkové jednotky. Při vjezdu Italskou ulicí na roh Anglické ulice byli jsme napadeni skupinou asi čtyřiceti chuligánů. Házeli po nás různé předměty, kostky, cihly, přičemž byl můj řidič zasažen do tváře a já jsem byl zraněn do pravého oka úlomky skla. Byl jsem převezen do Všeobecné nemocnice, a když jsem po ošetření vyšel ven, přijížděla zrovna osádka nějaké sanitky. Když mne spatřili, začali na mne řvát: syčáku, svině gestapácká, my ti to voko dorazíme."
Propaganda v oficiálních sdělovacích prostředcích se po 21. srpnu rozjela naplno. V rozhlase vystupovali jeden za druhým lidé, kteří tvrdé potlačení demonstrací schvalovali. Například komunistický předák z ČKD trakce Bohumil Kučera:
Emotivním vystoupením přispěla i skálopevná komunistka herečka Světla Amortová:
"Z jakého černého podhoubí vyrůstají ony zbytečné a nikomu nepotřebné činy!? Činy namířené proti nejvlastnějším zájmům našeho národa. Je přece jasné, že v tomto státě nikdo nedocílí žádný mocensko-politický zvrat. Chtějí jen štvát lidi do neštěstí. Chtějí krev, chtějí soustavně ničit morální a materiální hodnoty. Soudruzi Svoboda a Husák jasně ukázali ve svých posledních projevech, s kým máme tu čest. Musíme si všichni uvědomit, že dnes jsou jen dvě cesty. Buď s vlastním lidem ke skutečným socialistickým jistotám a pokojné perspektivě, anebo proti svému národu do chaosu a rozvratu."
Nejhorší důsledek násilného potlačení demonstrací v srpnu roku 1969 však nebyl v těchto číslech. Byl spíš ve vědomí, že naděje pražského jara v roce 1968 potlačila cizí vojska, o rok později jsme si však na totéž stačili sami...
