44 let od okupace
Pražské jaro - pokus československých komunistů o nastolení tzv. "socialismu s lidskou tváří", ukončila v roce 1968 invaze armád Varšavské smlouvy. V noci z 20. na 21. srpna překročily armády pěti států východního bloku československé hranice a bez vědomí tehdejších státních orgánů vpadly na území státu. V Československu začalo dlouhé normalizační období, které ukončil až listopad 1989. Před čtyřiačtyřiceti lety sehrál významnou roli Československý rozhlas.
Z budovy na pražské Vinohradské třídě před 44 lety naši tehdejší kolegové vysílali celou noc a pravdivě informovali o obsazení země, které ukončilo pokus o demokratizaci socialismu. Kolem osmé hodiny ráno vyzývali rozhlasáci hlavně ke klidu. To už se před budovou silně střílelo...
"Prosím tedy znovu, přátelé, uklidněte se, rozejděte se, nemá to v současné chvíli u nás před rozhlasem žádný smysl. Děkuji vám," znělo tehdy z éteru.
Sovětské tanky si budovu rozhlasu spletly zřejmě s Národním muzeem, které ostřelovaly. Kolem rozhlasu vyrostly barikády. Několik lidí zaplatilo za obranu rozhlasu životem, zatímco vojáci zůstali v kasárnách... A tak Československý rozhlas tehdy vysílal:
"Předsednictvo Ústředního výboru Komunistické strany Československa vyzývá všechny občany naší republiky, aby zachovali klid a nekladli postupujícím vojskům odpor, protože obrana našich státních hranic je nemožná. Proto ani naše armáda, bezpečnost a Lidové milice nedostaly rozkaz k obraně země. Předsednictvo ÚV KSČ považuje tento akt za odporující nejen základním zásadám vztahů mezi socialistickými státy, ale za popření základních norem mezinárodního práva."
Při postupu okupačních armád hrál Československý rozhlas důležitou roli, protože pravdivě informoval o všem, co se v zemi dělo:
"My, pracovníci Československého rozhlasu stojíme zcela za prezidentem republiky, legální vládou a předsednictvem Ústředního výboru Komunistické strany Československa v čele s Alexandrem Dubčekem. Předsednictvo strany nepřetržitě zasedá. Kolem budovy Ústředního výboru se shromažďují zahraniční jednotky. Ujišťujeme vás, že dokud budeme mít technické prostředky, a máme jich už namále, splníme svou povinnost a budeme vás informovat o všem, co se děje po obsazení naší republiky jednotkami Varšavské smlouvy."
Kolem deváté hodiny Československý rozhlas na krátko utichl. Od jedenácti hodin ale pokračoval ve štafetovém vysílání zpravodajství o situaci, kdy se střídavě hlásila utajená studia po celé zemi. Na svém pracovišti v rozhlasové budově na pražských Vinohradech tehdy seděl i Miroš Svatoň:
"Jsem zvukař a odvysílal jsem to tady. Jednak ráno a potom zbytek celého dne, kdy už se hlásilo, že je rozhlas obsazen, že vysíláme z okraje Prahy a ve skutečnosti jsme vysílali z budovy až do druhého dne do 8 hodin, kdy už nás skutečně ruští vojáci za doprovodu našich aktivních soudruhů vyhnali. Pak už jsme se zase vysílali odjinud."
Hlasatelka Dagmar Hazdrová seděla ve studiu v Hradci Králové:
Vojenské akce s krycím jménem Dunaj se v srpnu 1968 zúčastnila vojska Sovětského svazu, Bulharska, Maďarska, Německé demokratické republiky a Polska. Hned první den si tato "internacionální pomoc" vyžádala téměř 60 lidských životů. V prvním sledu vstoupilo na území Československa zhruba 100 tisíc vojáků, 2300 tanků a 700 letadel. Postupně se okupační vojsko rozrostlo až na 750 tisíc vojáků a 6 tisíc tanků. V Československu začalo dlouhé normalizační období, které ukončil až listopad 1989.
Zatímco vojáci Maďarska, NDR, Bulharska a Polska se z československého území po krátké době stáhli, pobyt sovětských vojsk byl naopak legalizován smlouvou o jejich dočasném pobytu, kterou Národní shromáždění schválilo 18. října 1968. Tím se jejich "dočasný" pobyt prodloužil na 23 let. Velitel Střední skupiny sovětských vojsk generál Eduard Arkadijevič Vorobjov své poslání viděl na začátku devadesátých let následovně:
"Můj úkol spočíval v tom, že jsem měl udržovat stav bojové pohotovosti nebo bojeschopnosti střední skupiny vojsk na úrovni, která by v případě nutnosti zajistila plnění bojových úkolů a to tak, že samostatně. Společně s československou lidovou armádou nebo v celkovém složení vojsk Varšavské smlouvy."
Generál Vorobjov byl také posledním sovětským vojákem, který odletěl z Prahy 27. června 1991. Tento okamžik popsal slovy:
"V tom okamžiku, kdy byl podepsán poslední protokol, jsem startoval moje služební auto s řidičem ze sovětského velvyslanectví v Československu. Auto mě dovezlo na letiště, tam se se mnou rozloučili, předali mi květiny, auto vjelo do trupu letadla a spolu se mnou letadlo odstartovalo."
