Vlny. Jak se film shoduje se skutečností? Co prozradil rozhlasový archiv z roku 1968?

'Vlny'

Jak byste se zachovali ve zlomovém okamžiku dějin? Tuhle otázku si mnozí kladli po zhlédnutí filmu Jiřího Mádla Vlny. Jeho námětem se staly příběhy opravdových osobností Československého rozhlasu v roce 1968.

Film Vlny vzbudil pozornost na festivalu v Karlových Varech, kde se promítal mimo soutěž. Jiří Mádl se na něj připravoval 12 let. Inspirací byly skutečné příběhy skupiny novinářů, kteří byli odhodlaní přinášet nezávislé a objektivní zprávy.

Vlny přináší i vzpomínky členů Redakce mezinárodního života, kteří ve filmu vystupují pod skutečnými jmény. Hlavní roli technika Československého rozhlasu, který se v bouřlivé době 60. let musí rozhodnout, co je pro něho a jeho bratra v životě důležité, svěřil režisér Vojtěchovi Vodochodskému. Jak to tehdy v rozhlase bylo, připomíná šéf archivu Tomáš Dufka.

Tomáš Dufka | Foto: Khalil Baalbaki,  Český rozhlas

"Díky rozhlasovým technikům, i když ta studia a vůbec celé vysílání bylo na oko předáno, tak přece jenom se podařilo ten signál přepojit do nějakých záložních studií jinde po Praze, na Žižkově, v Nuslích a tak dále, o kterých okupační vojska nevěděla. Vysílání tedy přerušeno nebylo a vysílalo se dál. Nutno ještě říct, že ten plán okupantů byl vypnout vysílače a začít vysílat vlastní stanici, tak zvanou stanici Vltava, kterou byla vysílačka ve východním Německu. A nějakou lámanou češtinou tam skutečně prosazovali ten narativ okupantského pohledu na věc, že přišli zabránit nějaké kontrarevoluci a tak dále."

Podstatné bylo zachovat rozhlasové vysílání.

"Tady existoval tzv. rozhlas po drátě, protože v tu inkriminovanou nejdůležitější dobu byly kvůli řediteli spojů Karlu Hoffmannovi vypnuty vysílače. Nikdo z posluchačů nemohl poslouchat rozhlas, kromě tzv. rozhlasu po drátě, který byl vybudován v 50. letech pro případ nějaké války, ale primárně myšleno války se Západem. Dvě hodiny tak následně lidé tyto informace dostávali ven po rozhlasu po drátě a pak po nějakých i politických tlacích z řad československé vlády, bylo to vysílání standardně obnoveno."

Věra Šťovíčková  (uprostřed) a Jan Petránek  (vpravo) ve studiu v roce 1968 | Foto: APF Český rozhlas

Měla oči vítěze, řekl Mádl o Věře Šťovíčkové

Do vysílání bylo třeba dostat, že vojska Varšavské smlouvy překročila hranice, a že to nebylo na pozvání československé vlády, jak Sovětský svaz a jeho spojenci prezentovali. Informaci tehdy sdělovala i Věra Šťovíčková, kterou ve filmu hraje Tatiana Pauhofová.

Věra Šťovíčková | Foto: Archiv Věry Šťovíčkové/Paměť národa

"Ona měla takové oči vítěze. Její oblíbená věta byla, že ti Rusi někam přiběhnou, budí strach, respekt ale vůbec. To pro mě ukazuje rozdíl mezi tím civilizovaným evropským myšlením a tím jiným," říká režisér Jiří Mádl.

Hlavními postavami jsou ve filmu pracovníci mezinárodní redakce. Z té doby se zachovalo hodně nahrávek v archivu, dodává jeho vedoucí Tomáš Dufka.

"Lidé v té Redakci mezinárodního života byli většinou zahraniční zpravodajové, kteří zrovna nebyli v zahraničí, ale v Praze. Zároveň je spojovalo to, že uměli perfektně cizí jazyky, měli zkušenosti z ciziny, a nejenom z východního bloku, ale někde i z toho západního. Ano, byli to reformní komunisté. Byli to nositelé toho pražského jara roku 1968.

Po roce 1989 se z nich staly významné osobnosti i politického života. Typicky Jiří Dienstbier se po roce 1989 stal ministrem zahraničí. Byl zpravodajem na Dálném východě a v Americe. Byl tam Luboš Dobrovský, který byl ministrem obrany po roce 1989. Svého času byl zpravodajem v Sovětském svazu. No a pak samozřejmě Věra Šťovíčková, první zpravodajka žena. Ona na konci 50. let odjela do Afriky, byla zpravodajkou v Guinei, kde se odehrávala dekolonizace."

Věra Št'ovíčková a Milan Weiner  | Foto: APF Český rozhlas

Rozhovor šéfa redakce Weinera je i v rozhlasovém archivu

Šéfem Redakce mezinárodního života byl Milan Weiner, kterého ve filmu hraje Stanislav Majer. Ve filmu je vykreslený jako charismatická a zásadová osobnost.

"Byl také přesvědčený komunista, ale reformní, který byl svého času v Číně a měl za sebou velmi výrazné životní zkušenosti a taky tragické události, byl v Terezíně. Je tam vidět, že film opravdu vychází z reálných událostí."

Milan Weiner | Foto: APF Český rozhlas

"Často jezdil na školy, dělal besedy, které nebyly pod hlavičkou rozhlasu. On byl opravdu star. Je třeba si uvědomit, že těch zdrojů, odkud brát nějaké hrdiny, bylo hrozně málo. Ale tehdy rozhlas, tak vylétl do vzduchu, měl takovou sílu, že se to projevilo v té popularitě redaktorů," dodává režisér Mádl.

Jak vzpomíná vedoucí rozhlasového archivu Tomáš Dufka, ve filmu je například pasáž, kdy Milan Weiner ve studiu zpovídá klasického funkcionáře řadového člena KSČ, člověka, který mu zareaguje na jeho komentář ve vysílání.

"A přímo ve filmu je i scéna, kdy tady s tímto řadovým členem KSČ ten Weiner potom naživo vede rozhovor. A ten rozhovor je skutečně skoro doslovně přesný s tím, co my máme v archivu. Takže to je třeba příklad toho, kde můžeme velmi hezky se podívat na to, jak je to ve filmu zpracováno, a jak to máme v archivu."

'Vlny' | Foto: Film Servis Festival Karlovy Vary

Film se točil v plzeňském rozhlase

Rozhlas na Vinohradské třídě ve filmu vystupuje jen jako budova, film se točil v Plzni.

"Jediná budova Českého rozhlasu, kde jsme toho hodně natočili, byla ta plzeňská, která je zachovalá. Ona je taky jediná z těch budov stavěná přímo pro rozhlasové vysílání. Je to na ní znát. Zachovaly se tam ty chodby a pro nás je to dárek. My tomu říkáme BU, tedy bez úprav," říká Mádl.

Jiří Dientsbier v roce 1964 | Foto: Petr Böhm,  APF Český rozhlas

Kariéra hlavních postav po roce 1968 končí. A co vzbuzuje film v hercích? Postavu Jiřího Dienstbiera hrál Vojtěch Kotek.

"Já jsem v sobě zahájil určitý ponor do toho, před co vás ten film staví, před otázku, jak byste se zachovali vy, jestli jste dostatečně odvážní, jestli děláte dost, jestli to jde, takže spíš mě to konfrontovalo před sebou samým."

Jak dodává vedoucí archivu Tomáš Dufka, rozhlas měl v roce 1968 elitní redaktorský tým, opravdové hvězdy.

"No a tohle všechno po té okupaci a začátku normalizace končí. Hodně lidí z těch, které jsem jmenoval, nebo skoro všichni, skončí v nějakých dělnických profesích. Hodně z nich potom podepíše Chartu 77, jsou to vlastně chartisté z levicových pozic. Ten rozhlas, taková ta sláva 60. let, končí. A v roce 1989 je bohužel rozhlas až jeden z posledních médií, které podpoří sametovou revoluci. Ta nálada, atmosféra v rozhlase je v roce 1989 úplně jiná než v roce 1968."

Autoři: Zdeňka Kuchyňová , Olga Vasinkevič
klíčová slova:
spustit audio