Splněný sen: Expedice na kolech v roce 1968

V roce 1968 se mu splnil sen. Jaroslav Jung si vybojoval cestu na letní olympiádu v Mexiku. U příležitosti 55. výročí dobrodružné jízdy vydává knihu "Expedice na kolech".

Na Karlově mostě|Foto: Jaroslav Jung

Byl organizátorem, fotografem a především sportovcem, který si vybojoval v roce 1968 možnost navštívit letní olympijské hry v Mexiku.

„Během celého mého života byla cesta do Ameriky téměř stejně nemožná jako cesta na Mars. Československo bylo za Železnou oponou,” vzpomíná. 28.května 1968 se mu splnil sen. Před orlojem na Staroměstském náměstí mu i dalším dvěma členům expedice Iljovi Mařanovi a Miloši Restlovi popřáli šťastnou cestu rodiče, stovky přátel a novinářů včetně televizních i rozhlasových štábů.

Co vše jste museli zvládnout na cestě od pobřeží k pobřeží Spojených států?

Nejdříve projet skoro celou západní Evropu na cestě do Amsterdamu. Se společností Panam jsme odtamtud letěli do New Yorku. V USA jsme měli za cíl navštívit nejznámější místa od Washingtonu DC, přes Chicago, univerzity i národní parky a dojet až na západní pobřeží. Průměrně jsme proto museli denně zvládnout 160, ale někdy i dvojnásobný počet kilometrů. Vliv na to mělo především počasí. V horku nejde dobře šlapat deset hodin. Překážkou byly kopce nebo velký vítr. Navíc jsme museli posílat velmi často reportáže, vyvolat filmy, zvětšovat fotky, napsat k tomu článek a potom někde z pošty to poslat. Moc peněz nebylo a na konzervách se nedalo denně žít.

Brusel|Foto: Jaroslav Jung

Jaký jste měli servis k opravě kol?

Vezli jsme krabice náhradních součástek, oblečení a nápoje. Museli jsme si sami dělat opravy a štelování. Váha na zadním kole byla lehce přes 50 kilo. Patřila k tomu hromada filmů, spacák, lékárnička první pomoci atd. Dokonce jsme měli i vysílačky Motorola a psací stroj.

Necháme-li stranou byrokratické překážky, co bylo nejtěžší zvládnout?

V USA to byla určitě jízda do Yosemitu. Byla většinou do kopce ve velikém vedru. Snažil jsem se to co nejlépe zdokumentovat. Absolvoval jsem jí několikrát. Musel jsem postavit před nás stativ a potom běžet zpátky a naskočit na kolo. Když jsme dorazili k ikonické stěně El Capitan, byla to pro nás s Iljou další výzva, kterou jsme jako horolezci nemohli odmítnout. Po výstupu jsem se na laně spustil, abych mohl nafotit nějaké snímky, což bylo extrémně nebezpečné. Připevnil jsem svůj fotoaparát s širokoúhlým objektivem na postroj, karabinu a skobu. Rychle jsem musel vylézt, abych se stačil vyfotit samospouští.

El Capitan|Foto: Jaroslav Jung

Jak jste se dostal k legendárnímu umělci, který proslavil krajinu a přírodu Kalifornie?

Čech Arno Pařík připravil schůzku v Carmelu s fotografem Anselem Adamsem. Jeli jsme do Adamsova domu na Pacific Coast Hwy #1. Slavný fotograf měl ohromný zájem o naší dobrodružnou výpravu, i přestože byl milovník velkých formátů fotografie, rád se pobavil i o možnostech kinofilmu.

Jaké uvítání bylo v Los Angeles?

Pomáhali nám zástupci firmy Jawa i mexický producent Jacques Gelman, se kterým žila moje teta Nataša. Až tady jsme se díky nim dozvěděli, že je nezákonné jezdit na kole na dálnicích.

Ilja a Peggy Fleming|Foto: Jaroslav Jung

Měli jste možnost seznámit se v Hollywoodu i s celebritami?

Setkali jsme se s krasobruslařkou Peggy Fleming, zlatou medailistkou ze zimních olympijských her v Grenoblu 1968. Pozvala nás na její show a k ní domu. Udělali pro nás krásný oběd. Její matka mi nabídla zelené želé, které jsem nikdy předtím neviděl, a já jsem odmítl. Znovu mi nabídla želé a já odpověděl: “Fakt ne”. (v češtině to znamená skutečně ne), ale to “t”nevyslovujeme. Všichni kolem stolu najednou ztichli a po letech jsem si uvědomil, co si mysleli, že jsem řekl. Ještě dnes se cítím špatně!

Náhradní ráfky a podpora k jízdě byla zasílána prostřednictvím pošty|Foto: Jaroslav Jung

V Los Angeles taky došlo k přerušení vaší cesty…

Měli jsme interview v LA Times ohledně naší expedice. Nechali jsme naše kola venku před budovou, a když jsme se vrátili, Iljovo kolo bylo pryč. Podali jsme policejní oznámení. Příběh o tom, že expedice byla pozastavena kvůli ukradenému kolu, otiskli hned druhý den. Měsíční bulletin Los Angeles Wheelman ze září 1968 popsal naši expedici a jak Iljovo ukradené kolo velkoryse nahradila společnost Huffman Bike a jejich Mezinárodní fond dobré vůle.

Na Olympiádu jste ovšem nedorazli. Proč?

Poslouchali jsme 21. srpna noční zprávy v televizi a připravovali se na ranní odjezd, když hlas ikonického moderátora Waltera Cronkita oznámil “Zvláštní zprávu”, která upoutala naši pozornost. Obrázky na té malé černobílé obrazovce námi otřásly až do morku kostí. Československo bylo napadeno.

Někdy bylo potřeba fotit i z kanálu|Foto: Jaroslav Jung

Co následovalo?

Byli jsme tak rozzlobení, že jsme chtěli na protest objet celý svět. Ale moje teta Nataša nám poradila, abychom seděli na zadku v klidu. Podle ní to byl špatný nápad, protože se nic nezmění a pokračování expedice do Mexika by ztížilo návrat do Ameriky. (cestovatelé se už do Československa nevrátili- pozn.redakce)

V tom vám pomohli i slavní herci a filmová studia­?

Herec Harold Lloyd, průkopník němých filmů četl o invazi a pozval mě k sobě do jeho domu v Beverly Hills. Byl i vynikající fotograf. Jeho můzou byla Marilyn Monroe. Objevil pro mě nový styl fotografie aktů. Studio Columbia mi dalo příležitost udělat reklamní snímky hvězd při natáčení snímku Cactus Flower s Walterem Matthauem, Ingrid Bergmanovou a Goldie Hawnovou. Film “A Walk in the Spring Rain”s Anthony Quinnem a Ingrid Bergmanovou následoval.

Harold Loyd s obálkou časopisu Time|Foto: Jaroslav Jung

Máte dodnes nějaké artefakty, které vám kromě fotografií a novinových výstřižků připomínají tento neskutečný zážitek z Expedice na kolech?

Tričko, taška Pan Am a kolo mi visí na stěně v garáži. Moje ruské hodinky Pobeda (nosil jsem je od mého dospívání a také na této výpravě). Během naší cesty držely perfektní čas. Byly vyrobeny v roce 1946, tedy v roce, kdy jsem se narodil. Stalin nazval hodinky Pobeda, což znamená “vítězství” na památku konce druhé světové války.

Pokud byste měl na závěr shrnout vaší cestu, co by nemělo chybět?

Celkem jsme najeli 9500 kilometrů za pětaosmdesát dní. Spotřebovali na cestách i necestách dvanáct galusek a tři ráfky. Závodní kola zn. Favorit byly podle mého návrhu v barvách československé vlajky. Ke speciální výbavě patřily nosiče zavazadel. Během expedice jsem nafotil 170 rolí 35 mm filmů, přibližně 6200 snímků.

Nerad bych zapomněl i na třetího člena expedice. Miloš Restl měl smůlu ještě v Evropě. Havaroval a potom už nebyl schopen nastavené tempo zvládnout.

Jaroslav Jung s manželkou Alicí a dětmi|Foto: Jaroslav Jung

Jaroslav Jung pochází z Prahy. Studoval na Karlově Univerzitě molekulární biologii. Díky tomu měl přístup do fotolaboratoře s neomezeným využitím chemikálií, filmů a zvětšovacích papírů. Jeho kamarád, slavný horolezec a fotograf Vilém Heckel, mu zapůjčil kameru Nikon, s kterou se dokázal prosadit v reklamě, sportu i novinařině. Dnes Jung žije v USA. S manželkou Alicí mají tři děti. Jeho kolega z dobrodružné cesty Ilja Mařan vystudoval UCLA v oboru matematiky/fyziky a bydlí v kalifornské Long Beach.