Ota Ulč se vypravil po stopách 2. světové války do Pacifiku

Dobytí ostrova Iwo Jima

I letos v létě nás v Radiu Praha navštívil Ota Ulč, bývalý profesor univerzity v Binghamtonu ve Spojených státech. Tentokrát byl plný zážitků ze své nedávné plavby v Pacifiku, kam se vypravil spolu s americkými, britskými a australskými veterány 2. světové války.

Ota Ulč na Iwo Jimě,  zdroj: neviditelnypes.lidovky.cz
"Ta letošní plavba vedla celým Pacifikem, od Nového Zélandu severním směrem až do Japonska, a bylo to po stopách 2. světové války."

Posádka 3. novozélandské divize v Nové Kaledonii za 2. světová války
Co vás právě na ty stopy 2. světové války přivedlo?

"Právě zájem o 2. světovou válku, protože co my jsme o ní zde v Evropě věděli? Věděli jsme o Stalingradu a Kursku, ale nevěděli jsme o Guadalcanalu a oněch končinách. Proto při první příležitosti, ke které došlo snad už před třiceti lety, jsem se oním směrem vypravil a trošku jsem to tam očenichal. A tentokrát jsem se tam vrátil, abych viděl změny a věci, které jsem předtím neviděl."

Takže vy jste vaši plavbu začali v Aucklandu na Novém Zélandě. Už tam jste na stopy 2. světové války narazil?

"První stopy byly na Nové Kaledonii, kam se Japoncům nikdy nepodařilo proniknout. Tam bylo zásobovací místo pro Američany, tam vozili spoustu materiálu a svého vojska."

Které z těch míst, kudy jste putovali, na vás nejvíc zapůsobilo?

Bombardování ostrova Iwo Jima v roce 1944
"Těch bylo několik. Jednak kulturní centrum na Nové Kaledonii, bájný útvar, potom Rabaul, ostrov New Britain, který zmizel pod sopečným popelem, a Iwo Jima."

Možná by stálo za to tu trošku historii Iwo Jimy připomenout. Není v Evropě příliš známá...

Dobytí ostrova Iwo Jima
"Já bych začal takhle: boje v Pacifiku neprobíhaly hlavně na pevnině. To byly boje lodí a loďstev, které se někdy ani nepotkaly. Šlo zejména o získání půdy, která by se mohla použít jako letecká základna, z níž by se dalo doletět do Japonska. A právě Iwo Jima, snad deset kilometrů dlouhá nudle s velikánskou horou Suribachi byla ideální končinou, z níž by ty velké americké bombardéry tam doletěly a mohly se i vrátit. A tehdy Američané bombardovali Iwo Jimu tři měsíce ve dne v noci. Nezůstal tam kámen na kameni, nic. Vylodilo se tam přes dvacet tisíc příslušníků námořní pěchoty. Jenže tam byla právě ta hora Suribachi, prošpikovaná tunely v délce padesáti kilometrů, a když se Američani na jejím povrchu usídlili, došlo k příšernému masakru. To byla jediná bitva za 2. světové války, v níž Američané utrpěli víc ztrát na životech nežli Japonci."

Předpokládám, že i v Pacifiku vypadají stopy 2. světové války podobně jako třeba v Evropě. To znamená vojenská pohřebiště, případně nějaké pozůstatky bojů, vraky letadel atd. Je to tak?

"Přeci jen to je v mnohém ohledu jiné. Dobývání kteréhokoli ostrova bylo obtížnější, nežli vylodění třeba v severní Africe nebo na evropském kontinentu, protože mezi břehem a tou lodí je korálový útes. A loď přes korálový útes nemůže.Ti vojáčkové pochodovali po kolena ve vodě půl kilometru nebo kilometr, a tím se stávali výtečným cílem Japonců, kteří je mohli snadno rozstřílet."

Památník obětem 2. světové války na Okinawě

Pokud vím, tak Japonci ta území velice tvrdě bránili. Jsou tam tedy i japonská pohřebiště, japonské hroby?

"Japonské hroby tam jsou v mohutném počtu, zejména na Okinawě. Když už se válka blížila k japonské pevnině, zahynulo tam přes dvě stě tisíc japonských vojáků. V tom byl také veliký rozdíl mezi bojem v Evropě a v Pacifiku. Japonec se zásadně nevzdává! To raději spáchá sebevraždu, harakiri, rozpárá si břicho, ale pokládal by za strašnou potupu se vzdát. A proto oni tak surově zacházeli se zajatci, poněvadž jimi opovrhovali."

Suicide Cliff
Vy jste se ovšem už zmínil o tom, že Japonci sami nutili domorodce, aby v případě prohry Japonců ve válce páchali sebevraždu. Kde to bylo?

"To bylo na Saipanu, tzv. Suicide Cliff, kde donutili celé rodiny, aby skákaly do moře a zničily se tak."

Vy sám jste tuto cestu absolvoval se spojeneckými veterány 2. světové války. Jezdí se ale na tato místa své "prohry" dívat i Japonci?

"Těch je tam daleko víc. Jezdí tam spousta Japonců, mají tam různé památníky, jsou tam všelijaká memorabilia. Pamatuji si, když jsem byl před lety na Filipínách, že tam přijížděli japonští turisté s megafony a vykřikovali do džungle na Luzonu výzvy k těm tehdy ještě přeživším veteránům, kteří se nevzdali. Nepochopili, že válka už dávno skončila."

Jeden takový případ ale prošel v médiích ještě nedávno. To jsou možná dva nebo tři roky, kdy se objevil jeden takový staříček...

"To bylo na Guamu. A když se potom dostal domů do Japonska, tak ho staromilci oslavovali jako velikého hrdinu, zatímco pro mladou generaci to byl právem úplný blbec, který tam zbytečně promarnil celý život."

Nagasaki,  9.srpna 1945,  foto: USA / National Archives FAQ / PD
Vy jste měl příležitost o tom hovořit i s Japonci. Jak se oni vlastně dnes dívají na svou roli ve 2. světové válce? Mluví o tom vůbec?

"Ne, oni dávají přednost amnézii. Že se to vlastně jakoby nestalo. Ty horrory, jako například Rape on Nanking, to se jako nestalo."

A naopak, vy jste se dostal i do Nagasaki, kde v roce 1945 vybuchla druhá atomová bomba. Jak vnímají Japonci toto? Cítí se jako oběti?

"Myslím, že ano."

A poslední otázka: nebojovali mezi spojeneckými vojsky i nějací Češi?

"Přeptával jsem se a dostal jsem jakési informace, ale byly to informace mlhavé. Takže nic konkrétního a užitečného k tomu nemůžu dodat."

Dá se to ale celkem předpokládat vzhledem k tomu, že před 2. světovou válkou byla leckde v USA tak silná česká komunita, v Chicagu, v Texasu a tak dále. Takže určitě nějací čeští krajané, Procházkové a Novotní, tam také bojovali...

"Určitě! Určitě tam byli a zahynuli. To je statisticky nevyhnutelná záležitost."