Ve 13 unikl tyfu v Terezíně. Jeho příběh dnes dožívá v Arizoně
Koncem jara 1945 bylo nacistické Německo v troskách. Spojenci postupovali do srdce říše z východu i západu, což uvedlo do pohybu tisíce vězňů z koncentračních táborů po celé Evropě. Některé z nich směřovaly i na území bývalého Československa – pěšky při pochodech smrti i v takzvaných evakuačních transportech vlakem.
Do Terezína směřovaly ve druhé polovině dubna 1945 také transporty z koncentračního tábora Buchenwald, různými trasami jich sem přijelo hned několik. Jedním z posledních žijících přeživších těchto evakuačních transportů je Sidney Sevek Finkel, původně polský Žid, který jako třináctiletý na konci války jen zázrakem v Terezíně přežil onemocnění skvrnitým tyfem.
Setkáváme se až v daleké Arizoně, kde dnes Sidney žije na předměstí města Tucson. Stále je aktivní a i ve velmi pokročilém věku se věnuje přednášení na místních školách. V České republice však, ač zde strávil konec války, zůstává zcela neznámý.
Dětství rozvrácené válkou
Sidney Finkel se původně jmenoval Szyja Sevek Finkelstein a narodil se v prosinci 1931 v polském městě Piotrków Trybunalski, jižně od Lodže. Život se mu drasticky změnil už v září 1939, kdy si nacistické Německo a Sovětský svaz rozdělily Polsko a naplno vypukla druhá světová válka. Sevekův bratr Isaac narukoval do armády a byl zraněn. Zbytek rodiny se brzy ocitl v piotrkowském ghettu, které nacisté zřídili jako vůbec první na území okupovaného Polska.
Začalo šest let perzekucí, během nichž dospívající Sevek přišel skoro o celou rodinu. Nacisté zavraždili jeho sestru Roniu, když tajně porodila mimo území ghetta malého chlapce. Nepřežil ani novorozenec. V roce 1942 bylo ghetto postupně likvidováno a drtivá většina tamního židovského obyvatelstva deportována do vyhlazovacího tábora v Treblince. Sevek ztratil svou matku i další sestru.
O rok později byl zbytek rodiny — Sevek s otcem, bratrem Isaacem, který se vrátil z fronty do ghetta, a zbývající sestrou — deportován do pracovního tábora v Bugaji a o rok později do daleko horšího pracovního lágru v Čenstochové. V prosinci 1944 pak byli přemístěni znovu, do koncentračního tábora Buchenwald na území Německa. Tam Sevek přežíval několik měsíců a jen těsně před osvobozením americkou armádou přišel onen evakuační transport na české území.
Evakuační transport: hlad, strach a týdny v otevřeném vagónu
„Všechny nás nacpali do otevřeného vagónu. Já s mým kamarádem Harrym jsem se dostal až na konec, abychom se mohli alespoň opřít o stěnu. V tom vagónu nás cestovalo tolik, že jsem vůbec neměl místo,“ vypráví své první dojmy z evakuačního transportu.
„Naživu nás z vagonu zůstala asi tak polovina, lidské pozůstatky byly všude okolo.“
Cesta, která by za normálních okolností trvala jen pár hodin, zabrala týdny. Německo bylo zničené, železnice byly každodenně bombardovány spojeneckými letouny a vlak s vězni se pohyboval většinou v noci, zatímco ve dne stál na vedlejších kolejích a čekal na svůj osud. Pro Sidneyho Finkela představoval největší problém hlad. Bylo mu třináct a na svůj věk byl podle dochovaných záznamů velmi vysoký — podle kartotéky vězňů z Buchenwaldu měřil 175 centimetrů.
„Nikdo nám nedal najíst, příděl, který jsme dostali v Buchenwaldu, jsem už dávno snědl. Jednou vlak zastavil, když si dozorci chtěli uvařit jídlo. Vůně z vaření mě dováděla doslova k šílenství, protože už jsem mnoho dní nejedl. Stráže nám ale povolily na chvíli seskočit z vagónů a najít si na poli cokoliv k jídlu. Našel jsem pár shnilých brambor, zatímco kamarád Harry našel dokonce pár kusů řepy.“
Později se snažil hlad řešit tak, že sebrali trochu trávy, dali ji do hrnku, přidali vodu a zkusili vše zahřát. „Zkoušel jsem to spolknout, ale po chvilce jsem to vyzvracel.“
„Jednoho dne náš vlak projížděl větším německým průmyslovým městem. Přijeli jsme tam uprostřed náletu, takže výbuchy bomb byly slyšet velmi blízko,“ vyprávěl v rozhovoru, který jsem s ním natočil na konci ledna letošního roku.
„Jednou jsem měl sen, kde jsem slyšel hlasy své rodiny, jak mi říkají, ať to nevzdávám.“
Z Německa se vlak blížil k hranicím předválečného Československa. Během cesty stále více vězňů umíralo na podvýživu i nemoci. „Naživu nás z vagonu zůstala asi tak polovina, lidské pozůstatky byly všude okolo, ale smrad mi až tolik v tu chvíli nevadil. Nejvíc mě trápil hlad a já se snažil najít cokoliv k jídlu,“ dodává.
Už na českém území si vzpomíná i na pomoc od místních obyvatel. „Místní nám podél trati házeli jídlo i květiny, to byly krásné pocity, že jsem neviděl jen lidi, kteří nás nenávidí a chtějí nás zabít.“
Terezín: nemoc, karanténa a zázračné přežití
Po příjezdu do Terezína Seveka překvapila jeho podoba. „Nebyl to lágr, jaký jsem dosud zažil, tady to vypadalo jako městečko s ulicemi a budovami. Byl konec války. Dozorci utekli, svoboda byla blízko. Už žádný hlad, dalo by se tomu uvěřit?“
Jenže noční můra neskončila. S vězni z evakuačních transportů byl do Terezína zavlečen skvrnitý tyfus. Rudá armáda zřídila polní nemocnice, odvšivovací stanice i karanténu. Nemoc se šířila rychle.
„Mně nebylo příliš dobře, čelo jsem měl horké a z vlaku mi musel pomoci Harry. Pak nás odvedli do budovy, kde jsme měli nastoupit karanténu. Musel jsem si sundat svoje oblečení, oholili mě — stejná procedura jako v Buchenwaldu. Jen s tím rozdílem, že se všichni chovali mile a nenásilně.“
„Viděli, že jsem nemocný, a tak mě vzali na ošetřovnu. To už mě trápila horečka. Měl jsem skvrnitý tyfus. Tyfus byla vysoce nakažlivá nemoc, které jsem se obával nejvíc.“
„Jen jsem ležel, občas se probudil a pak zase usnul. Jednou jsem měl sen, kde jsem slyšel hlasy své rodiny, jak mi říkají, ať to nevzdávám. Pak jsem se ze snu probudil a cítil se skvěle. Teplota opadla. Věděl jsem, že budu žít! A měl jsem znovu hlad.“
Sevek měl štěstí — tyfus přežil. Stovky lidí naopak skvrnitému tyfu podlehly v posledních dnech války i po osvobození.
„Když jsem na tom byl lépe, přemístili mě do jedné budovy, abych se kompletně zotavil. Měl jsem čistou postel, jídlo i personál, který se o mě staral, včetně mnoha dobrovolníků. Přesto se ve mně projevil určitý strach o budoucnost. Zůstal jsem sám? Co se se mnou stane? Neměl jsem nic. Kdo se o mě postará?“
Jednoho dne zaslechl z ulice své jméno. „Okamžitě jsem běžel k oknu, kde jsem uviděl svého staršího bratra Isaaca. Seběhl jsem po schodech dolů a okamžitě ho objal.“ Isaac byl vyhublý a vyčerpaný, ale přinesl mu tabulku čokolády — první sladké po pěti letech.
Z rodiny přežili ještě sestra Lola a teta Rachel. Rodiče nikoliv.
Nový začátek v Anglii a život v Americe
Sevek byl zařazen do transportu židovských sirotků organizovaného Židovským výborem pro uprchlíky v Londýně. „Dostali jsme nabídku být mezi asi tisícovkou dětí pod šestnáct let, které mohly odjet do Anglie, kde by o ně bylo postaráno.“ Isaac rozhodl, že nabídku přijmou.
V srpnu 1945 odletělo asi 300 dětí do Anglie do Windermere, kde o ně bylo postaráno. Isaac, tehdy třicetiletý, pomáhal s transportem a dostal se tam také.
„Když někdo zjistil, že jsme přeživší koncentračních táborů, často nám někdo něco dal zadarmo.“
Mezi osvobozením a cestou do Anglie strávil Sevek v Československu několik měsíců. Zažil mladé sovětské vojáky, kteří poprvé viděli tekoucí vodu či moderní koupelny, i jejich ruce ověšené hodinkami. „Říkali, že v žádném případě nemáme chodit do Anglie či Ameriky, že bychom měli jít jedině do Ruska,“ dodává.
V jeho srdci navždy zůstala i Praha. „Nejvíc mi utkvěla v paměti laskavost místních obyvatel. Když někdo zjistil, že jsme přeživší koncentračních táborů, často nám někdo něco dal zadarmo. Chtěli nám pomoct,“ uzavírá svůj příběh.
Sevek se v roce 1951 přestěhoval z Anglie do Spojených států za svým strýcem a sestrou. Usadil se v Chicagu, kde pracoval jako prodejce a manažer v obchodě se spotřebiči. Má pět dětí, devět vnoučat a dvě pravnoučata. Dnes bydlí ve státě Arizona.
Související
-
10 neuvěřitelných příběhů 2. světové války
Historik Jiří Klůc zaznamenal osudy vojáků, zajatců, obyčejných lidí, které do dnešních dnů nebyly známy. Každý z příběhů nám přibližuje lidskost a odvahu v těžkých dobách.
-
Cesta ke svobodě: 80 let od konce 2. světové války
V seriálu se postupně vrátíme do dramatických dnů druhé světové války a připomeneme si klíčové události, které vedly k osvobození naší země.
