Bill Keegan: poslední medik Pattonovy armády s českou kapitolou života
Příběh amerického válečného zdravotníka Billa Keegena má výraznou českou stopu — svou službu v Evropě totiž zakončil v Rokycanech a na Plzeňsku, kde prožil týdny, na které dodnes vzpomíná s úsměvem. Je jedním z posledních žijících frontových mediků druhé světové války a jeho vzpomínky ukazují, jak se válka i mír dotkly obyčejného vojáka.
Americký válečný veterán Bill Keegan tento měsíc oslavil již své 102. narozeniny. Narodil se 1. června 1924 ve Slatersville na Rhode Islandu. Z poloviny je Ir a z poloviny Dán, nebo jak vypráví s úsměvem, spíše Viking. Střední školu absolvoval po vypuknutí války a krátce pracoval ve strojírenské dílně, než byl v březnu 1943 odveden do americké armády. Jeho zájem sloužit u námořnictva zamítla odvodní komise a poslala ho do armády, k pěchotě.
Po základním výcviku byl přidělen k 8. obrněné divizi Thundering Herd, k jeho 78. obrněnému zdravotnickému praporu coby zdravotník a řidič sanitky. Jeho jednotka byla zcela nová, patřil mezi její zakládající členy, když se útvar reorganizoval v obrněnou divizi. Výcvik probíhal v Lousianě, v případě Keegena specializovaný na zdravotníka. “První věc, kterou nás lékaři učili bylo zastavit krvácení. Nic jiného nemá význam, pokud nezastavíte krvácení,” vyprávěl mi během letošního března při rozhovoru v jeho domě na Floridě.
Tvrdé boje a nebezpečné mise
"Postavil jsem se před polopásový transportér, aniž jsem věděl, zda je americký nebo německý, a zastavil jsem ho. Střelec mě mohl reflexivně rozpůlit dávkou. Byli to naštěstí Američané.”
Na evropské bojiště se dočkal až v lednu 1945, kdy se přepravili do Francie. To už uběhlo půl roku od hlavního vylodění, ale válka ještě zdaleka nebyla u konce. Divize se dostala do bojů v Alsasku a poté na území Německa, kde podporovala 94. pěší divizi, pohybovala se i na území Belgie či Nizozemska. Prošla tvrdými boji a zaznamenala těžké ztráty. Keegenovo bojové nasazení bylo velmi specifické. Jako řidič sanitky působil osm až deset kilometrů za frontou, ale pravidelně byl vysílán dopředu s postupujícími tankovými prapory — pohyboval se sám mezi muži, kteří ho často neznali, byl odpovědný za převoz raněných zpět skrze pohybující se kolony obrněné techniky v naprosté tmě, po cestách i polích.
Řídil instinktivně a několikrát měl velkou dávku štěstí. “Jednou v noci jsem najel do kráteru po výbuchu granátu, zatímco jsem vzadu vezl tři raněné na nosítkách. Náraz zkřivil zadní dveře sanitky tak, že nešly otevřít. Ve tmě jsem musel jít pěšky, dokud jsem neuslyšel pásy obrněného vozidla. Postavil jsem se před polopásový transportér, aniž jsem věděl, zda je americký nebo německý, a zastavil jsem ho. Střelec za lafetovaným kulometem mě mohl reflexivně rozpůlit dávkou. Byli to naštěstí Američané,” vzpomíná. Naviják na přídi vytáhl jeho sanitku z kráteru. Co se stalo se třemi raněnými vzadu, se nikdy nedozvěděl.
Na jaře 1945 pronikla 8. obrněná divize do Německa. Podílela se i na osvobození koncentračního tábora Langenstein-Zwieberge, pobočného lágru Buchenwaldu, kde nacisté využívali vězně pro práci ve válečném průmyslu. Zdravotnický personál divize se podílel na záchraně životů stále přeživších vězňů, kteří byli často nemocní a podvyživení. “Vyzvedl jsem ty, které bylo potřeba odvézt, a dopravil je do nemocnice. To byla moje práce,“ popisuje momenty z osvobození tohoto tábora, kterým prošlo kolem pěti tisíc vězňů. Pro Billa Keegena to nejsou příjemné vzpomínky, raději vypráví o tom, co následovalo po konci války.
Česká stopa: služba na Plzeňsku a v Rokycanech
Tehdy se američtí vojáci z 8. obrněné divize ocitli na okupační službě na Plzeňsku. Části jednotek byly dislokovány například ve Starém Plzenci, jiní vojáci v obci Letiny a někteří, jako Keegan v Rokycanech blízko demarkační linie. “Válka skončila. Neměli jste žádné bojové povinnosti. Byli jste prostě šťastní, protože jste věděli, že se velmi brzy vrátíme domů. Po měsících zimy, bláta a uniforem, které se nikdy nepraly, to působilo jako dovolená.”
"Po měsících zimy, bláta a uniforem, které se nikdy nepraly, působila služba na okupační stanici na Plzeňsku jako dovolená.”
Muži z jeho roty B byli ubytováni ve velké školní budově v Rokycanech — Keegan se domnívá, že mohla stát naproti ženskému detenčnímu zařízení, kde za ostnatým drátem drželi české ženy, které během okupace kolaborovaly s německými vojáky. “Místní obyvatelé se za ně styděli a my si jako američtí vojáci drželi odstup”, dodává. Keegan si nepamatuje, že by kdokoliv z jeho roty navázal s místními obyvateli nějaký bližší kontakt, dokonce ani letmý. Žili v jakési šťastné bublině, mezi válkou, kterou přežili, a civilním životem, který na ně čekal za oceánem. Hráli baseball. Pili pivo — celé sudy, které nákladní auta přivezla z Plzně, a které pak s velkým nadšením vypili v ubikacích. „Všichni jsme byli namol,“ říká se smíchem. „To pivo nikdy dlouho nevydrželo.“ Nikdo za nic neplatil. Češi se podle něj chtěli o americké vojáky postarat a poděkovat jim za pomoc při osvobozování.
Rokycany se nacházejí na demarkační linii, kde na jedné straně byli umístěni Američané a na druhé zase Sověti. “Někteří muži z naší jednotky za nimi tajně chodili obchodovat. Rusové chtěli cigarety a hodinky a dobře za ně platili. Já jsem ještě v Německu získal hodinky — tehdy jsem nevěděl, že šlo o značku Omega. Předal jsem je jednomu z obchodníků a zpět dostal dvě stě dolarů,” vypráví příběh, který se odehrál během léta 1945. „Byli to víceméně naši spojenci,“ říká o Sovětech. „Každý byl trochu opatrný, ale potřebovali jsme spojence a oni jím byli. Žádného Rusa jsem osobně nikdy neviděl. Jen jsem věděl, že jsou blízko.”
Vzpomínky na štěstí a život po válce
Co si Keegan z Rokycan pamatuje nejvíce, že hrál fotbal, baseball a pil pivo. Nepamatuje si, zda spal na podlaze ve škole nebo u místních obyvatel. Nepamatuje si, zda poblíž stál kostel. Pamatuje si baseballové hřiště. A také si pamatuje, že byl šťastný. Ačkoli sloužil pod generálem Pattonem, nikdy jej osobně neviděl. “Jako voják toho moc nevidíte. Jste ve svém malém světě, nevíte, co se děje, kde přesně se pohybujete na frontové linii. Vy jako voják znáte jediné: ano, pane,” dodává americký veterán, který dosáhl hodnosti Private First Class - svobodníka.
Bill Keegan byl vyznamenán Bronzovou hvězdou, obdržel i Combat Medic Badge (bojový odznak zdravotníka). Když ho lidé označují za hrdinu, jen zavrtí hlavou. „Dělal jsem svou práci. Tak se na to dívám”, říká. Dnes je jedním z posledních žijících veteránů 8. obrněné divize a jedním z posledních žijících frontových zdravotníků druhé světové války. Již v roce 1948 se oženil a dlouhá léta pracoval jako strojník. Bydlel v Connecticutu, než se později usadil na Floridě ve městě Vero Beach.
Související
-
10 neuvěřitelných příběhů 2. světové války
Historik Jiří Klůc zaznamenal osudy vojáků, zajatců, obyčejných lidí, které do dnešních dnů nebyly známy. Každý z příběhů nám přibližuje lidskost a odvahu v těžkých dobách.
-
80 let od konce války: Osvobození, které ovlivnilo budoucnost
Před 80 lety, 8. května 1945, skončila druhá světová válka. Dnes si připomínáme nejen hrdinství a oběti, ale i cesty, jakými byly země osvobozeny, a jejich dopad na Evropu.
