Příběh Viléma Heckela
Letos je to 90 let od narození významného českého fotografa Viléma Heckela. Posluchači si jej možná spojují s fotografiemi hor či české krajiny. Jaké byly životní osudy Viléma Heckela a co se snažil svými snímky zachytit?
Po období průmyslové fotografie začal Heckel od poloviny padesátých let působit jako volný fotograf a vydal svoji první publikaci „Naše hory“. V této době se také blíže seznámil s horolezectvím a stal se dokonce profesionálním horolezcem. „V roce 1955 se účastní soustředění československých horolezců ve Vysokých Tatrách, kde vlastně vytváří své první fotografie z tohoto prostředí. Propracovává se tak k zachycení hor, ale především člověka v nich, který se je snaží objevit. A řekl bych, že právě člověk se stává ústředním motivem jeho velehorské fotografie. Odhlédneme-li od fotografií, které zachycují jednotlivé objekty krásné přírody, jako třeba ledovcové balvany, strukturu hory, sněhu nebo kořeny horské kleče, tak opravdu člověk je ten, za kterým do hor nakonec přichází i fotograf Vilém Heckel. Často tvoří motiv fotografie jeden člověk, často člověk zmožený únavou, opírající se o cepín nebo prošlapávající panenskou cestu směrem k vrcholu.“
Po cyklu fotografií z Vysokých Tater se zúčastnil vůbec prvních dvou výprav československých horolezců na Kavkaz. Dalšími významnými expedicemi, na kterých se Heckel podílel, byla výprava československých horolezců do Afghánistánu roku 1964 a o dva roky později do Pákistánu. Heckel proslul svojí vášní k fotografování i v těch nejnáročnějších podmínkách a vynikal také svojí odhodlaností, jak se ukazuje na příhodě z pákistánské expedice: „Se svým kolegou Červinkou vystoupili na jednu pákistánskou sedmitisícovku. Červinka měl již zlomené žebro, ale Vilém Heckel byl odhodlán vystoupit až na vrchol, kde pořídil několik vrcholových fotografií včetně zcela vyčerpaného Červinky.“
Fotograf, který má navíc fotit v náročných vysokohorských terénech, to nemá vůbec jednoduché. Právě v pauzách, kdy mají horolezci odpočívat, má fotograf prostor vytáhnout přístroj a fotit. Potíže nastávají také se samotnou technikou, o kterou je třeba se postarat. „Skutečně s sebou bral na expedici tři až čtyři fotografické přístroje a dvě stě až čtyři sta filmů, které měl zabalené ve speciálním dehtovém obalu. Takže i když se stalo, že nosič s bednou s jeho filmy upadl do vody, takže se celá namočila, filmy zůstaly neporušené v pořádku.“
Tato proměna výrazu se měla ještě zřetelněji projevit při smutné expedici československých horolezců do Peru roku 1970, které se měl účastnit také Heckel jako fotograf. Výprava se měla původně konat na Aljašku. Tam však bylo výpravě po zostření komunistického režimu v Československu po roce 1968 zakázáno vycestovat. Náhradní plán určil jako cílovou zemi Peru a mezi jinými i jeden z tamních vrcholů Bílých Kordiller – Huascarán. Již na cestě parníkem přes oceán postihla výpravu první nepříjemnost, když jí zloději odcizili bedny s jídlem. Horolezeckou výstroj však nechali nepovšimnutu, takže expedice mohla pokračovat na cestě do Peru.
Vilém Heckel společně se spisovatelem Arnoštem Černíkem a sochařem Valeriánem Karouškem se měli posléze od expedice odpojit, nepokračovat ve výstupu na Huascarán a věnovat se více pozorování místní kultury v přilehlých oblastech. Tragická smrt nezdatnějšího lezce výpravy Ivana Bortela o několik dní předtím zřejmě pozdržela jejich plánové odpojení od hlavní skupiny účastníků. Odchod plánovali na pondělí prvního června roku 1970. To však již nestačili provést. V neděli předtím zůstávali ještě všichni společně v základním táboře. V ten den velké podmořské zemětřesení uvolnilo ze stěny Huascaránu ohromnou lavinu, která celou výpravu do jednoho muže zavalila. Vedle československé výpravy zahynulo v důsledku této přírodní katastrofy dalších více než 70 000 lidí.
Heckel po sobě zanechal velké množství krásných snímků. V čem spočívá jeho osobitost v dějinách české fotografie? „Určitá jeho jedinečnost spočívala i v tom, že dokázal vystihnout rysy české krajiny. Zpočátku hlavně přírody a hor, ale později i různých kulturních míst, i když on sám říkal, že města nerad fotografoval. Dokázal vystihnou náladu, jedinečnost české krajiny. V tom bych viděl také jeho specifičnost,“ uzavírá Michal Kramář.
