Hostem pražské konference o únoru 1948 byl i Mojmír Povolný ze Spojených států
60. výročí komunistického puče z roku 1948 jsme si připomněli už toto pondělí, po celý týden ale v Praze probíhají akce, které se k únorovým událostem dále vracejí. Jednou z nich je mezinárodní konference o nástupu komunistické totality v Československu. Jejím významným hostem byl i poslední předlistopadový předseda exilové Rady svobodného Československa, profesor Mojmír Povolný ze Spojených států.
"Já jsem už takřka poslední z té generace, která ve 48. roce byla skoro dospělá a už byla aktivní v politickém a veřejném životě. My jsme začali pracovat hned po válce v Brně, napřed v Masarykově společnosti a potom v oddělení pro vědeckou politiku při Zemské kulturní radě národních socialistů."
Kdy jste se, pane profesore, začal obávat komunistů? Od kdy jste čekal, že přijde puč?
"V našem studiu se ta možnost jevila jako velmi reálná, protože jsme samozřejmě studovali velmi zblízka nejen Marxe, ale i Lenina a Stalina. Na druhé straně jsme viděli kolem sebe vývoj, ke kterému došlo v jedné ze zemí okupovaných Sovětskou armádou po druhé. Viděli jsme také nástup československých komunistů, zejména po otřesných volbách z roku 1946, tak jsme na to byli připraveni. Já jsem tenkrát po promoci pracoval v Praze v hospodářské radě národních socialistů, ta demise nás tam zastihla a obranný mechanismus demokratů selhal."
Co znamenal únor 1948 pro vás osobně?
"Pro mne osobně to znamenalo konec jedné, poměrně krátké fáze mého života a začátek nového života."
Odchod do exilu...
"Já jsem odešel v polovině dubna /1948/. Že bych byl nějak životně ohrožený, to nevím, měl jsem jenom jeden nebo dva výslechy. Ale my jsme jako generace byli prostě odhodláni. Věděli jsme, že se o svržení režimu nebo obnovení demokracie bude bojovat na dvou frontách. A že na té zahraniční frontě bychom při tom měli být."
Vy jste se podílel na řadě nejrůznějších aktivit, v Radě svobodného Československa i jinde. Splnil podle vás československý exil ten úkol, který si dal, když odcházel?
"Úkol, který si dal, nesplnil, protože to spočívalo v tom, abychom se do pěti nebo deseti let vrátili. Co ale splnil: udržoval vědomí, že tady je Československo, že tu jsou českoslovenští lidé a že chtějí demokracii. Když perzekuce byly tak zlé, když tady popravili Horákovou, když lidé byli v Jáchymově, tak veřejné mínění na to reagovalo. Pak přijde Helsinská konference a nastolí se otázka lidských práv a odezva v Československé republice je právě v Chartě 77. Najednou se Charta stala tím opěrným bodem pro zahraniční akci. Mohli jsme reflektovat spojení mezi těmi dvěma větvemi. A Rada svobodného Československa najednou zase měla platformu, na které mohla pracovat."