Dějiny jsou jedno velké dobrodružství, říká ke své nové knize historička Jana Volfová
Antické mýty, středověké pověsti, ale třeba i vyprávění o malíři Petru Brandlovi nebo Jaroslavu Haškovi - to vše najdou čtenáři v knihách historičky a dlouholeté profesorky dějepisu na pražském Akademickém gymnáziu Jany Volfové. Po úspěšné knize o českých dějinách, která vyšla v roce 2003, vydala Jana Volfová koncem roku 2007 další svazek nazvaný Dějin a mýtů hrátky ošidné. Milena Štráfeldová se jí zeptala na podrobnosti:
Co Vás vedlo k tomu, že jste tentokrát rozšířila svůj záběr i o evropskou historii?
"Po vydání prvního dílu Hrátek ošidných, ale z českých dějin, jsem byla vyzvána, abych tam zařadila některé momenty z dějin evropských. A protože mám ráda antiku a vůbec starověk, přidala jsem tam ještě některé příběhy ze starověkých dějin. O to je ta kniha bohatší."
Nicméně většina příběhů se skutečně týká českých dějin. Jaké tam například popisujete?
"Opět je to řazeno chronologicky, protože historik asi jinak nemůže. Začínám v ráji, u Adama a Evy a u problému jablka, a pak pokračuji chronologicky až téměř do žhavé současnosti. Poslední kapitolu jsem místo doslovu nazvala Zářné zítřky, a to proto, že tam uvádím na pravou míru některé nesmysly, jako třeba socialismus s lidskou tváří. Diktatura nemůže mít v žádném případě lidskou tvář, anebo to není diktatura. Jinak tam ale mám, stejně jako v té první knize, své lásky, třeba Jana Lucemburského. Já vůbec inklinuji vždycky k osobám, které byly nějakým způsobem upozaděné. Jan Lucemburský například stojí ve stínu svého velkého syna. Nebo se zabývám osudy žen, které často stojí v pozadí. Třeba v případě posledních Přemyslovců byly ženy velmi pozoruhodné, dominantní. Když byl zavražděn Václav III., zbyly tu vlastně čtyři princezny, potencionální panovnice nebo potencionální manželky. A jejich osudy byly přitom velmi pohnuté a velmi smutné, i když byly bohaté a vznešené. Třeba Gutta Habsburská porodila svému manželovi během deseti let deset dětí! To pro mne bylo nepředstavitelné."
Nakolik podle Vás jako historičky jsou naše dějiny plné mýtů?
"Všechny dějiny jsou plné mýtů, protože, jak je známo, dějiny píšou vítězové. Pochopitelně díváte-li se na dějiny z pozice vítěze, je ten pohled poněkud jiný, nežli z pozice poraženého. Pravda je ve faktech, tam ano, ale pokud se jedná o pocity lidí, tak tam se samozřejmě vloudí mýtus. I když mýty jsou krásné. Všechny národy na světě nebo všechna etnika mají na počátku svých dějin krásné mýty."
"Mýty bořím už třeba v případě Jana Lucemburského. O něm se neustále tvrdí, že jenom rozhazoval peníze, byl zadlužen, kam se podíval, vůbec se ale třeba nepřipomíná, že po dobu jeho poměrně dlouhé vlády - nastoupil jako čtrnáctiletý a zemřel v bitvě u Kresčaku téměř šedesátiletý - nikdy nebyla na území Koruny svatováclavské válka. Pak třeba mýtus o Sv. Václavovi. Ten je sice teď už likvidován, ale dříve to mělo být jen slabé kníže, jen modlící se muž. Dlužno ale říct, že je doloženo, že v momentě svého zavraždění se bránil velmi statečně. Byl zabit jen proto, že tam byla velká přesila spiklenců. A ještě jeden mýtus, nebo snad ani ne mýtus, jako spíš zjednodušený pohled, je případ spisovatele Jaroslava Haška. O něm se velice lehkovážně říká, že to byl velmi dobrodružný muž, že se poflakoval po hospodách, přičemž po něm zůstalo poměrně velké dílo. Už jenom Osudy dobrého vojáka Švejka, které pro mne představují dvě strany smyslu pro absurditu! Jedna je taková, jak ji pojímá Hašek, a druhá je absurdita třeba Franze Kafky. To stojí proti sobě v takovém krásném kontrapunktu. Hašek byl nesmírně citlivý, což dosvědčují listy jeho ženy Jarmily. Jsou velmi něhyplné a dá se říci, že ona ho charakterizovala krásnými slovy. Po jeho smrti napsala s láskou a velkým pochopením: Četl mi cestou do tiskárny a já jsem se smála. Věděla jsem, že jeho humor vyzrál utrpením, že svého Švejka zaplatil osmi lety života a že toho života má namále. Pro mne už byl jenom kamarád. Neviděla jsem ho mrtvého. Žije v mých vzpomínkách, krásný, mladý, takový, jako byl tenkrát - bůžek smělého mládí, které se nebojí vzdorovat životu. Není mnoho těch, kdo umí vzdorovat. - Svého manžela přežila o pouhých osm let."
Vznikají podle Vás nové mýty?
"Zcela určitě! Já ale nemám valný vztah k dějinám, které žiji. Protože dějiny, které žijete, samozřejmě vidíte subjetivníma očima. Navíc všechny archivy bývají zavřeny padesát let. Takže teprve až dnes vycházejí najevo nová fakta o 2. světové válce. Pomaloučku se derou na světlo i nová fakta o vývoji po roce 1945. Takže já se málokdy zabývám novodobými dějinami nebo dějinami, které jsem žila, protože se obávám, abych se nedopustila toho, že bych tvrdila něco, co se tehdy jevilo mým očím, vůbec jsem ale neznala další souvislosti a okolnosti."
Bylo při práci na Vašich knihách něco, co Vás skutečně překvapilo?
"Mnoho věcí mne překvapilo, protože jakmile se tím začnete zabývat z různých úhlů pohledu, vždycky najdete nějaké překvapení. Dějiny jsou jedno velké dobrodružství, to je marná sláva. A proto je mám tak ráda."
