František Listopad, český básník z Portugalska

Jméno básníka Jaroslava Seiferta se stalo v Čechách symbolem básnického vidění světa. Jeho jméno je také spojeno s literární cenou, kterou uděluje jednou za rok Nadace Charty 77. Letos ji obdržel básník, který žije přes půl století v zahraničí a stále píše poezii česky, šestaosmdesátiletý František Listopad.

"Seifertovská krása se na mě rozsypala a mám z toho radost a zůstane to ve mně. Pokud něco zůstane v člověku až do konce, tak je to tato příležitost být tady,"řekl František Listopad 8. října 2007 před předáváním ceny v Praze. Cenu Jaroslava Seiferta získal za sbírku Rosa definitiva, která vyšla letos v nakladatelství Cherm.

Jak rozumět názvu sbírky? Jedná se o tečku za básnickou tvorbou? Hovoří literární kritik Vladimír Novotný:

František Listopad, foto: ČTK

"Je zjevné, že má jít o jeho poslední sbírku. O loučení se životem, o loučení s tvorbou, o loučení se světem poezie. A samozřejmě je tu ta optimistická varianta, že to zdaleka ještě nebude jeho poslední knížka, že jich třeba napíše ještě několik. Ale stejně jako v závěru Jaroslav Seifert i František Listopad píše v podstatě své životní requiem, loučí se se světem, který zná, ale činí tak v poloze neobyčejně zmoudřelé, vážné, zjihlé, laskavé... a přitom velice pozorné, v nejlepším slova smyslu intelektuální. Je to zkrátka sbírka velice bystré a současně reflexivní, bilanční poezie. V tom důrazu na nadčasovou moudrost, životní zkušenost a zralost je největší rozdíl oproti jeho prvním tvůrčím desetiletím, kdy jeho mladická dychtivost a objevování světa byly na prvním místě. Teď už to není objevování, ale pojmenovávání, jak se mu jeví. A jak se jeví jemu, Listopadovi. Nechce filosofovat obecně, ale konkrétně."

Za volbu laureáta Seifertovy ceny je zodpovědný literární teoretik Jiří Brabec. Ten při předávání ceny o Listopadově poezii řekl:

"Skrytá nostalgie, průzračnost jazyka, cudný patos života, tak je tomu i ve sbírce, které je udělena Seifertova cena."

Nadace Charty 77 uděluje cenu pojmenovanou podle jediného českého nositele Nobelovy ceny za literaturu od roku 1986. Jako první ji získal Dominik Tatarka. Po něm následovali například Ludvík Vaculík, Ivan Diviš, Jiří Kolář, Josef Hiršal, Bohumil Hrabal, Milan Kundera, Karel Milota, Věra Linhartová a Josef Škvorecký.

Listopadovo civilní jméno je Jiří Synek, pseudonym si zvolil podle měsíce svého narození. Pro ty, kdo Listopada neznají, připomeňme ve stručnosti několik životopisných údajů: Narodil se v roce 1921, maturoval v roce 1939. V témže roce debutoval rozhlasovým skečem Růže pro květinářku. Za války pracoval v Linhartově nakladatelství a publikoval mj. v rozhlase. Od roku 1941 se skrýval a účastnil se domácího odboje. Po válce začal v Praze studovat estetiku a literární vědu a současně redigoval a řídil kulturní rubriku deníku Mladá fronta, jehož byl spoluzakladatelem. V roce 1945 debutoval básnickou sbírkou Sláva uřknutí.

"To byla sbírka, která si tehdy říkala dynamoarchická, protože František Listopad se tehdy hlásil k hnutí dynamoarchistů. Oni byli pozdeji umlčeni a rozehnáni. Byl to směr romanticky založených mladých básníků, kteří chtěli být na jedné straně romantici, a na druhé straně chtěli být moderní, současní, vyslovovat se k současnosti. Být aktuální, ale ne nějak publicisticky, ale poeticky. Prostě měli velké iluze o poezii a vlastně i o životě..."

charakterizuje Listopadův básnický debut literární kritik Vladimír Novotný. Následovalo během krátkého dvouletého období ještě pět knih, poezie i próz a v roce 1947 byl Listopad jako redaktor časopisu ministerstva informací vyslán do Paříže, kde po únoru 1948 už zůstal. První léta exilu strávil ve Francii, v roce 1959 přesídlil natrvalo do Portugalska. Zde publikuje pod pseudonymem Jorge Listopad. Kromě literární činnosti se věnoval i divadelní a televizní režii a od roku 1982 byl ředitelem portugalské Vysoké divadelní a filmové školy.

Na závěr dejme ještě slovo Františku Listopadovi. Pozoruhodná je skutečnost, že poezii na rozdíl od prózy píše dodnes výhradně česky. Jazyk si přitom udržuje sám, protože je ve svém pracovním i soukromém životě obklopen nečechy.

"Portugalsky jsem napsal pár básniček, asi půl tuctu. Ale to bylo vždycky úplně výjimečné. Já jsem český básník a nemůžu psát verše jinak než česky. Ale to básnické, co tam je, můžu převést do jiných jazyků v jiných formách - v divadle, v próze atd. Myslím, že jsem básník ve všem všudy co dělám, ale verš, báseň píšu jen česky."