Na ranní poradě se naše redakce rozdělila na dva tábory - většina vzpomínala na to, jak prožívala rok 1968 a co tehdy cítila, menšina mlčela, protože jednoduše neměla na co vzpomínat. Patřím k té menšině, a tak mi zvědavost nedala a své kolegy jsem u mikrofonu vyzpovídala.
Zdeněk Vališ
První vzpomínku má Zdeněk Vališ.
"Já jsem začal prožívat 21. srpen 1968 na koleji Vysoké školy ekonomické v jednu hodinu ráno, když mě kamarád vzbudil a povídal: jsou tady Rusové. Tak jsem se podíval z okna a skutečně celá obloha byla plná letadel. Hrozně to rachotilo. Vyrazili jsme do města. Asi kolem půl osmé ráno jsme už byli před rozhlasem na Vinohradské třídě. Ulice byla plná lidí. Ty pocity byly příšerné. Obrovskou roli tam hrály v první řadě emoce, což dokazuje fakt, že jsem začal přímo hystericky křičet na lidi, kteří se vykláněli z budovy rozhlasu: Volejte OSN, volejte OSN. Přitom i v té naivitě mládí jsem musel vědět, že je to nesmysl. Ale jak říkám, byl to výraz naprostého zoufalství a beznaděje, protože najednou se jako by všechno zhroutilo a člověk podvědomě cítil, že je konec jakémusi krásnému snu, který jsme prožívali celé jaro roku 1968."
Zdeňka Kuchyňová
Zdeňce Kuchyňové bylo v roce 1968 pět let. Zdeňko, jak jsi srpnové události prožívala a kde?
"Já jsem v té době byla v malé vesničce na Vysočině, která se jmenuje Řehořov. Je to kousek od Jihlavy. A musím říct, že srpen 1968 je moje první vzpomínka z dětství. Asi jsem měla i nějaké další, ale tahle událost je patrně zastínila. Já jsem v té době stála u silnice na Jihlavu, protože rodiče právě odjížděli podívat se na náš nový byt. A tehdy jsem poprvé v životě uviděla tank. Když tanky projížděly, hrozně hučely. A já jsem se tehdy strašně bála. Pamatuji si, že jsem se schovávala mamce za sukni. Křičela jsem, rozběhla se dolů a bohužel jsem zakopla, udělala několik kotrmelců a tam mě našli dole celou rozedřenou. A to je moje první životní vzpomínka na rok 1968 a dodnes si ji pamatuju."
Milena Štráfeldová byla v srpnu 1968 na rodinné dovolené.... Jak to tehdy bylo?
Milena Štráfeldová
"My jsme byli ve Zlenicích na Sázavě a pamatuju si, že to byl takový chatičkový tábor. Přespávali jsme dokonce ve stanech. Zřejmě v noci na 21. srpen muselo v tom místě hodně pršet, protože se celý tábor přemístil na noc do jídelny a připomínal azylový tábor. Všichni tam spali na zemi, pod stoly. Muselo to být v noci, možná ve dvě nebo ve tři hodiny, kdy najednou do místnosti vběhl s křikem vedoucí tábora. Všechny nás probudil a křičel: Rusové přijeli! Mě to nesmírně zaskočilo, protože jsem poprvé viděla dospělé lidi reagovat tak hystericky a zoufale. Můj vlastní tatínek, kterého jsem si vždycky velmi považovala, tam najednou zůstal sedět na zemi a hlasitě plakal. Od té doby je to pro mě taková dost otřesná vzpomínka. Bohužel já jsem se nemohla tak jako Zdena přímo zúčastnit, že bych viděla tanky, protože moji rodiče mě z opatrnosti rychle převezli do jednoho malého městečka ve východních Čechách, kde jsem musela zůstat celý měsíc, než mě přivezli zpátky do Prahy. Báli se."
A Josef Kubeczka? Kde toho zastihl srpen 1968?
Josef Kubeczka
"Pokud mám říct pravdu, tak v posteli. Já jsem totiž ten den, to byla středa, měl odjíždět se svou gymnaziální třídou na Žatecko na chmelovou brigádu. Pak jsme odjeli o několik dnů později. Asi ve 4 hodiny mě probudil hrozný rachot v baráku. Já jsem spal u sestry, protože bydlela vedle autobusového nádraží, tak abych to měl blíž. Probudil jsem se a zjistil jsem, že největší kravál dělá sousedka, která bydlela pod sestrou - taxikářka. Ta slyšela první zprávu o tom, že jsou tady vojska Varšavské smlouvy v autorádiu. A první, co udělala, bylo, že zajela k benzínové pumpě a začala domů vozit v různých nádobách benzín. Dokonce někteří lidé snad plnili i vany. Druhá vzpomínka byla na dědečka, který jakožto rakousko-uherský voják byl v dobách první světové války v ruském zajetí, kde se naučil docela slušně rusky. A já jsem ho toho 21. srpna poprvé a bohužel i naposledy slyšel mluvit rusky. Co mluvit, nadávat rusky, a to docela ostře. To když přijeli tři ruští vojáci na motorce se sajdkárou k naší zahradě a ptali se na cestu. Děda je samozřejmě poslal úplně jinam, protože to v té době bývalo zvykem. Během těch pár hodin se lidé semkli dohromady a všichni posílali Rusy, kteří se ptali na cestu, na úplně opačnou stranu. Třetí vzpomínka je na to, jak jsem se snažil maskovat své ruce, protože jsem je měl bílé od vápna. To když jsme s kamarády malovali na cestách různá hesla. A samozřejmě to vápno bylo vidět. Naštěstí nebylo tak úmorné vedro, jako letos, takže se dal nosit i delší rukáv a pod tím jsme to maskovali. Takže z toho jsem měl obavu, aby neviděli ty moje ruce od vápna."
To byly vzpomínky redaktorů české redakce Radia Praha na srpen 1968. Děkuji.
