Iva Hercíková: Osamělost se táhne jako nit mými knihami
Spisovatelka Iva Hercíková se prosadila jako autorka bestsellerů pro ženy a dívky. Napsala také řadu filmových scénářů. Mezi nejúspěšnější patří Pět holek na krku podle jejího románu z 2. poloviny 60. let. Iva Hercíková se v lednu ve věku 71 let rozhodla pro dobrovolný odchod ze života.
Do literatury fakticky vstoupila už jako editorka sborníku Začalo to Redutou, který poprvé podchytil fenomén tzv. malých divadelních forem v Československu. Pak se začala věnovat vlastní tvorbě. Vydala 22 románů a novel, několik scénářů, televizních i rozhlasových her. Vedle Pěti holek na krku byly zfilmovány i další její romány a povídky.
Hercíková měla v literární oblasti talentů hned několik. Kritika Vladimíra Novotného se ptám, který z nich byl nejsilnější?
"A to je velice dobrá otázka, protože my to nevíme. A je možné, že to nevěděla úplně přesně ani Iva Hercíková, protože ona víceméně zkoušela, kde se jí bude nejvíc dařit, nebo - a to je také možné - kam ji jak se říká to srdíčko nejvíc táhne. Takže začínala jako dramatička, jako autorka scénářů a tam se jí dařilo myslím velice dobře, ale zřejmě vlivem různých okolností, nebo chuť něco změnit ji vedly k tomu, že si pak našla nějakou novou parketu, vážnou prózu, trochu populárnější prózu, ona prostě zkoušela všechno možné a já se nechci z té vaší otázky vylhat, ale musím to říct strašně šalamounsky: čas ukáže.
Myslím, že pro gros soudobého publika, soudobé čtenářské obce jméno Ivy Hercíkové znamenalo především kultivovanou populární četbu, především s ženskou tématikou, určenou pro ženy, zkrátka takové dobře stravitelné čtení, které si neklade žádné vysoké ambice, a záměrně si je neklade!, a které přesto poskytuje příjemnou komunikaci s knížkou, zábavu, možnost se identifikovat s hrdinkami, reagovat na jejich problémy, zkrátka takový velice kvalitní střední proud literatury."
"...které třeba je trošku skryté v těch knížkách, ale je ve všech. A to je téma - myslím trochu moderní - je to o osamělosti. Pět holek na krku, které mi založily kariéru, spisovatelčí, tak ty jsou o tom, že děvče se chce dostat do kolektivu. Teda to zní sice tak jako socialisticky, ale je to pravda, že hlavně třeba v pubertě je to začlenění mezi spolužáky a přátele dost důležité. A to si myslím že se táhne jako taková nit všemi knížkami. I Hester je o tom, že žena v určitém období, protože jí odejdou děti, je najednou sama."
V roce 1986 Hercíková z politických důvodů emigrovala s manželem do Spojených států. Nejprve žili na Floridě a pak deset let na Manhattanu v New Yorku. Hercíková dál psala česky a nikdy se nevzdala českého občanství. Proniknout do amerického literárního byznysu se jí však nepodařilo, i když se jí v New Yorku ujali přátelé a překládali její romány i povídky. V roce 2000 definitivně přesídlila s manželem zpět do Čech. Přestože sama řadila první léta v emigraci mezi nejtěžší ve svém životě, Vladimír Novotný soudí, že z literárního hlediska jí život v zahraničí prospěl.
"V těch knížkách, které napsala právě po odchodu do emigrace, ona zevropštěla. Čímž neříkám, že by česká literatura nebyla evropská, samozřejmě že je, ale někdy je zapotřebí trošku ten pohled prohloubit, rozhýbat a ona skutečně zevropštěla. Najednou začala nazírat naše problémy malé země z daleko většího odstupu. Samozřejmě jako každé jiné autorce někde se jí to povedlo víc, někde míň, ale někde třeba vyzkoušela žánr, který dosud u nás v literatuře nebyl. To je velmi zajímavé. Například ta její velice slavná a známá - někdy odsuzovaná někdy vychvalovaná knížka Hester aneb O čem ženy sní. To je vlastně nový žánr, nebo nově tématicky uchopený žánr, to je řekli bychom vyzrálá erotická literatura pro ženy. Prostě erotické příběhy žen už nikoli mladých nebo nejmladších, ale spíš v tom pokročilejším věku, a to je vlastně tématická mezera, která u nás nebyla zaplněna a kterou Hercíková dokázala uchopit velmi kultivovaně a vkusně."
Hercíková vystudovala v 60. letech dramaturgii na Divadelní fakultě AMU a zájem o divadlo ji provázel po celý život. Tématu emigrace například věnovala nikdy neuvedenou divadelní hru Médein návrat. V roce 1995, v jiném pořadu Českého rozhlasu, o ní řekla:
"Já jsem studovala divadelní fakultu a vždycky jsem toužila psát divadelní hry. A teď jsem napsala jednu, která myslím je docela pěkná, ale zase je s emigrantskou tématikou, která tady není v příliš velké oblibě. /S Janem Kačerem/ Prohovořili jsme o tom mnoho mnoho hodin, já jsem také tak tiše doufala, že tahle hra, o které mluvím, jmenuje se Médein návrat, byla to vlastně hra, kterou jsem psala pro něj. Myslím, že i on si myslí, že ta hra je docela pěkná, ale rozhodně ji nechce inscenovat."
Jan Kačer vzpomíná na svá první setkání s Ivou Hercíkovou v 60. letech:
"Já jsem Ivu Hercíkovou poznal jako mladou nadšenou divačku veškerých představení, která se v Praze 60. let hrála, ona byla hrozně nadšená, sledovala všechny malé scény a potom vlastně o nich napsala taky první knížku, která byla velmi závažná. Mě zaujala, protože měla vždycky takové zářivé oči. My jsme ze začátku vůbec ani nevěděli, že má nějaké literární ambice. Potom jsme s mírným údivem zjistili, že ona sama je tvůrčí, vyšla jí knížka, potom se začala zajímat o film, začala psát scénáře, které se někdy povedly víc, někdy míň. Já jsem podle jejího scénáře točil film, který se jmenoval Čekání. A musím říct, že ona si takový ten dětský pohled na divadlo uchovala a prostě stala se takovou nepostradatelnou bytostí kolem kultury."
Mezi čtenáři se Hercíková prosadila především svými prózami Hester aneb O čem ženy sní, Pavouk, který kulhal, Vášeň, Touha, Klára, holub růžový a Lékař duší a zvířat. V roce 2002 napsala společně s Petrem Jandou muzikál Olympic, který se hrál v Praze.
