Jsem bez domova a bezdomý, říká o sobě básník František Listopad

Básníkem a spisovatelem, publicistou a editorem, a také filmovým, televizním a divadelním režisérem nebo vysokoškolským pedagogem - tím vším ve svém životě stihnul být František Listopad, český umělec, který žije už téměř půl století v Portugalsku. V neděli 26. listopadu se dožívá pětaosmdesáti let. Více už Milena Štráfeldová v pravidelné krajanské rubrice:

František Listopad

"Já se jmenuju Jiří. V portugalštině jsem Jorge, česky jsem František, protože Jiří Listopad je příliš poetické, příliš lyrické, příliš navoněné. František je jméno, které má co dělat s pozemskou hroudou,"

tvrdil František Listopad při jedné ze svých návštěv Prahy v 90. letech. Jako by ale těch zmatků kolem jeho jména nebylo dost, ve skutečnosti se nejmenuje ani Listopad. 26. listopadu 1921 se narodil jako Jiří Synek. A přestože je často spojován s Brnem, jeho rodným městem je Praha. Tady také v roce 1939 ukončil středoškolská studia. Už o dva roky později, za nacistické okupace, ale odešel do ilegality. Působil v Hnutí za svobodu - po válce pak dostal za účast v odboji četná vyznamenání a řády. Byl také u zrodu vydavatelství a deníku Mladá fronta. Zavzpomínal na to v rozhovoru pro Právo v r. 2001:

"Jsou v mém životě epochy, které prostě nevymažu. Je až úžasné, co se všechno událo od rána 5. května do večera 9. května. Právě v ten den jsme vnikli se zbraněmi v rukou do německé redakce v Panské ulici. Vše bylo měsíce předem připravené. Bylo nás asi pět nebo šest. Asi si mě nedokážete představit s puškou. Vydali jsme pak první číslo Mladé fronty. Prvních svobodných českých novin. Stopadesátitisícový náklad byl tehdy za hodinu rozebrán."

Jako dopisovatel Mladé fronty byl také v roce 1947 poslán do Paříže:

"Já jsem odjel do Paříže s psacím strojem Mladé fronty na dva měsíce a v Paříži se pak vidělo, že bych mohl zůstat na vyslanectví. Začal jsem spolupracovat s českým vyslanectvím a ze začátku tam byli velmi zajímaví lidé. Byl tam malíř Šíma, Ivo Fleischmann a požádali mne, abych spolupracoval na česko - francouzském týdeníku, který se jmenoval Parallele 50. Jeho ředitelem, který tam nikdy nebyl, nebo málo byl, a čím byl méně, tím to pro nás bylo lepší, byl Arthur London. Byl jsem šéfredaktor francouzského týdeníku dva měsíce poté, co jsem přistál v Paříži."

Brzy na to přišel únor 1948 a František Listopad se rozhodl, že v Paříži už zůstane. A zůstal tam až do roku 1959. Pracoval v rozhlase, byl jedním ze zakladatelů francouzské televize, psal a publikoval. V exilu debutoval slavným esejem Tristan aneb zrada vzdělanců, který vyšel v roce 1954 s ilustracemi Toyen. Esej byl přeložen do osmi jazyků a Listopad za něj dostal literární cenu.

A pak se vydal do Portugalska. Popisuje to ve své autobiografické knize Z Čech až na konec světa čili Zajížďka:

"Čili jak se hoch z Prahy, z Letné, z Belcrediho 1, dostal do Portugalska, stal se po tři roky ředitelem Národního divadla, jak režíruje opery, jak jsem ředitelem Vysoké divadelní a filmové školy... Jak se to stalo, aniž jsem to chtěl, aniž jsem o to usiloval, dokonce je to jakýsi omyl..."

Za cestou do Portugalska, jak sám přiznává, byla žena. Portugalka, kterou poznal v Paříži a se kterou se pak usadil v Portu. Až později se přestěhoval do Lisabonu, kde žije dodnes. Desítky let se tu věnuje filmové, televizní a divadelní režii, vyučuje, píše knížky - ovšem portugalsky. Bál se proto, že ztratí svou češtinu. V 60. a 70. letech totiž v Portugalsku mohl potkat jen velmi málo Čechů. Jazyk si po celou dobu udržoval psaním českých veršů - do šuplíku:

"Já jsem v noci, když portugalské děti spaly, žena spala, Portugalsko spalo, dýchal tak trochu ty české věci rytmem českého verše, českého slova. Česká slova jsou náboj pro někoho, kdo má stesk. Stýskalo se mi po tom, co jsem skutečně nemohl nalézt v Portugalsku. To je krajina, to jsou vůně, barvy, ovoce, Vánoce. To mi tam chybělo, možná víc než lidé."

"Tu a tam jsem dostával všelijaká znamení. Například z Polska pohlednici od Seiferta a na ní pět dalších podpisů. Jediný věrný korespondent, který vždycky prošel tou poštovní oponou, byl Ludvík Kundera,"

vzpomene si o mnoho let později František Listopad na řídké kontakty s českými spisovateli a básníky.

"Měl jsem velmi dobrý styk s někým, kdo nikdy nepřestal hledat cesty a cestičky, aby se ke mně dostal, a kdo mi posílal věci, a to byl Ludvík Kundera. To je možná jediný básník, který nepřetrhnul i v nejtěžších dobách pro něj a pro mne styky. Ale byli také jiní, dlouhý čas jsem měl kontakty s Hrubínem, dokud žil, měl jsem kontakty se svými starými kamarády z Mladé fronty. Krištofek, Jaromír Hořec se pokoušel navázat se mnou styky, Jan Grossmann... Tak ti tu a tam dávali jakési znamení: my žijeme, my píšeme, ostatní píšou. Takže já mám dost českých knih. Já mám dost dobrou českou knihovnu poezie i prózy."

František Listopad se ale po celou dobu snažil i zpřístupnit českou poezii Portugalcům a naopak:

"Česká poezie má velké obtíže být přeložitelná. Je tak dobrá, že se nedá přeložit. Ale přeložil jsem už pár věcí, protože to bylo naprosto nutné, zdvořilé a morální - například Seiferta. Ale dělal jsem spíš opačně, překládal jsem z portugalštiny do češtiny, a to je mnohem snazší, protože čeština je bohatší."

Do Čech se František Listopad vrátil až po dvaačtyřiceti letech. Na konci prosince 1989 doprovázel portugalského prezidenta Maria Soarese při jeho bleskové návštěvě Prahy.

Od 90. let jezdí František Listopad domů opakovaně. Režíruje tu operní představení, učí, vydává knihy. Dosud mu jich česky vyšlo třináct. A také dostává vyznamenání: 28. října 2001 mu prezident Václav Havel udělil Medaili za zásluhy.

---