Rok 1956 v Československu

Dnešní Historické obzory nás vrátí do doby před padesáti lety. Když se řekne rok 1956, mnohým se vybaví Chruščovův tajný projev na XX. sjezdu KSSS a události v Polsku a v Maďarsku. Co se ale tehdy dělo v Československu? Jak reagovala oficiální politika KSČ a jak československá veřejnost? Na to hledala odpověď Martina Lustigová.

Nikita Chruščov

Chruščovův "tajný" projev na XX. sjezdu KSSS vyvolal v zemích východního bloku doslova šok. Odhalením Stalinových zločinů a represí bylo zaskočeno i vedení Komunistické strany Československa. Projev rozproudil uvnitř strany bouřlivou diskusi. Logicky vyvolával otázky, jestli také v Československu nedošlo k podobným zločinům, a případně, kdo je za ně odpovědný. Pokračuje historik Oldřich Tůma: "Ozývaly se dokonce poměrně silně hlasy o nutnosti svolat mimořádný sjezd strany a hlasy, které požadovaly určitou konkrétní personální odpovědnost za chyby nebo nedostatky minulých let. Nicméně vedení KSČ se podařilo poměrně šikovnou politikou tuto debatu utlumit, strana ji v určité fázi prohlásila za skončenou. Místo sjezdu byla svolána jenom celostátní konference strany - tady byl důležitý rozdíl v tom, že zatímco na sjezd se delegáti volí od těch základních organizací strany a v té rozjitřené době byla obava, že by možná volba delegátů úplně nevyhovovala tomu, jak si to vedení KSČ představuje, na celostátní konferenci jmenovaly zástupce jenom krajské organizace, čili ten výběr byl v rukou vedení strany. Podařilo se takovým docela elegantním způsobem vyřešit otázku odpovědnosti za loutkové procesy z počátku 50. let. Samozřejmě pokud jejich obětí byli komunističtí funkcionáři. Vedení v roce 1956 vlastně učinilo za všechno odpovědným Rudolfa Slánského, on podle té interpretace s tím vším začal a nakonec se tedy stal také obětí těch metod a procesů, které sám zavedl, ale tím pádem vlastně v Československu není potřeba nikoho amnestovat a taky není potřeba nikoho trestat."

Maďarsko 1956

Na rozdíl od sousedního Polska nebo Maďarska byla v Československu nepoměrně lepší hospodářská situace. Tím pádem se nijak výrazněji neprojevila sociální nespokojenost a nemohla se propojit s nespokojeností politickou. "Komunistický režim velice razantně odložil - on je nevyřešil, ale odložil - o několik let ekonomické problémy měnovou reformou v roce 1953. To mu potom umožnilo pravidelně snižovat ceny a zvyšovat platy. Jenom v roce 1956 byly základní platy a důchody zvýšeny dvakrát. To všechno hrálo do rukou snaze režimu udržet nějaký klid."

Přesto se i mimo stranu objevilo volání po změnách - například v dubnu 1956 na II. sjezdu československých spisovatelů některá vystoupení kritizovala zásahy strany do literární tvorby. Požadavky politického charakteru vzešly i ze studentského prostředí, například během majálesu. Vedení KSČ ale mělo situaci pod kontrolou. I přesto začal komunistickým představitelům dělat vrásky vývoj událostí v Polsku - poznaňské bouře a následné zvolení Władysława Gomułky do čela strany. "Ve snaze eliminovat případný dopad toho, co se v Polsku dálo, se rozjela taková kampaň, která využívala určitých protipolských stereotypů v představách československých občanů - takové ty úvahy a řeči o tom, že Poláci by jenom stávkovali a málo pracují, atd. To je, myslím, něco, co ty komunistické režimy uměly a v roce 1968 to bude zase naopak vůči Čechům a zase v letech 1980-1981 budou skoro stejné postupy v propagandě používány v době existence Solidarity."

Pod dojmem podzimních událostí v Maďarsku byly v Československu zastaveny i nesmělé destalinizační procesy - například se zastavila příprava propouštění politických vězňů. Československý režim maďarská revoluce vyděsila a objevily se obavy, aby něco podobného nepropuklo také u nás. Další informace doplňuje historik Vladimír Nálevka: "V okamžiku, kdy již Rusové rozhodli o zahájení operace Vichr, tedy o té druhé masivní intervenci, kterou pak realizovali 4. listopadu 1956, Chruščov politicky jistil tento zásah a pozval si do Moskvy představitele východního bloku. Antonín Novotný jako vůdčí představitel KSČ odjížděl do hlavního města Sovětského svazu s návrhem na vytvoření československého dobrovolnického sboru, který se měl po boku sovětské armády účastnit oné intervence." S podobným návrhem tehdy přišli i Bulhaři. Chruščov to ale odmítl a od Československa požadoval jen uzavření československo-maďarské hranice. Vojska na území Slovenska byla uvedena do pohotovosti a oficiální místa zhodnotila maďarské události jako kontrarevoluci.

"Bylo zneužito i několika případů toho neorganizovaného živelného násilí, jako například lynče stranických funkcionářů 30. října v Budapešti. Vystavené fotografie z tohoto lynče v budově ČTK v Opletalově ulici měly varovat Pražany před akcemi takzvané chátry a kontrarevoluce,"říká Vladimír Nálevka. A Oldřich Tůma doplňuje: "Československý komunistický režim poskytoval různým způsobem podporu maďarským komunistům. Někteří pracovníci stranického aparátu nebo maďarské státní bezpečnosti se uchýlili se svými rodinami na československé území. Československo poskytovalo maďarskému režimu zbraně, letáky, propagandistickou pomoc." Například československý diplomat Oldřich Zpěváček tehdy na lodi proti proudu Dunaje odvezl z Maďarska 300 lidí, proti kterým se mohl obrátit hněv maďarské veřejnosti. Československá rozvědka také pomáhala evakuovat rodiny maďarských špionů působících ve Vídni, kteří se báli vrátit do země.

Navzdory poměrně masivní propagandě se u československé veřejnosti objevily značné sympatie s maďarskými revolucionáři, protože to, co se dělo v Maďarsku, u mnohých lidí vzbuzovalo naděje, že se něco pohne i v Československu. A tyto názory se objevily překvapivě také v armádě.

Maďarsko 1956

"Jedenáct důstojníků bylo ještě v listopadu zbaveno svých hodností, protože buď nesouhlasili se zásahem sovětské armády nebo vyjádřili tím či oním způsobem sympatie s maďarskými povstalci," upřesňuje Vladimír Nálevka. A pro zajímavost: jen do 5. listopadu bylo podáno 655 trestních oznámení na lidi, kteří nějakým způsobem projevili sympatie s maďarskou revolucí.

Většinový názor společnosti byl ale podle Oldřicha Tůmy jiný: "Většina společnosti se na ten vývoj dívala s určitým spíše znepokojením, s takovou obavou z konfliktu, z války, z nedostatku potravin, z takového celkového rozvratu. Myslím, že se režimní propagandě podařilo docela šikovně vnutit československé veřejnosti pomocí manipulovaných informací, za použití obrazového materiálu v novinách a brožurách představu, že vlastně to, co se dálo v Maďarsku a především v Budapešti, je jenom výbuch nekontrolovatelného násilí. Byly zdůrazňovány případy lynčů, samosoudů a obětí pouliční spravedlnosti. V novinách se tehdy objevily opravdu bezprecedentně detailní fotografie a záběry na mrtvá těla, atd. A myslím, že se docela té režimní propagandistické mašinérii podařilo české a slovenské veřejnosti do značné míry vnutit spíš ten negativní obraz toho, co se v Maďarsku děje a vzbudit v ní spíš obavy a strach než nějaké velké sympatie."

Po potlačení povstání Československo pomáhalo maďarskému režimu utlumit hrot nespokojenosti například tím, že tam dodávalo potraviny. Spolupráce Československa a Sovětského svazu vůči Maďarům se pak projevila i ve zhoršení vztahů mezi Maďary na jedné straně a Čechy a Slováky na straně druhé. "Ve zprávách československých diplomatů nebo i organizátorů oné hospodářské pomoci či dopisovatelů čteme, že se po Budapešti raději pohybovali ve vozech pod vlajkou Červeného kříže než pod československou vlajkou, neboť Čechoslováci zde byli víceméně oprávněně obviněni z toho, že vlastně jsou jediní ve střední Evropě, kteří výrazně podpořili Sověty při agresi vůči revoluci," uzavírá Vladimír Nálevka.