Sokol a jeho naděje
V pravidelné úterní rubrice vám tentokrát připomeneme, že mezi nejzajímavější a nejdůležitější události tohoto týdne v Česku bezpochyby patří XIV. Všesokolský slet v Praze. Mezi jeho účastníky jsme se vydali v neděli, kdy probíhal sletový průvod Prahou, a zjišťovali jsme, o čem se mluví mezi Sokoly.
Kdo touží obejít celý svět, mohl si v neděli ráno splnit svůj sen aspoň v malém vydání. Stačilo obejít Václavské náměstí a mezi možná až dvaceti tisíci účastníky XIV. Všesokolského sletu se vyptávat, odkud jsou:
- Vlasta Šustková, jsem z Melbourne a jsem tam bývalou náčelnicí a nyní ve výboru...
- "Já jsem Pavel z Chicaga..."- "Anna Cincarská z Bulharska..."
- "Vladimír Kropáč z Bratislavy, věrná garda..."
- "Hello, I am Katarina, I am from Slovenia, I´ve come from Ljubljana, the capitol city..."
- "Zbuzek, Sokol New York..."
- "Běla Bednářová, pocházím z Pensylvánie, narozená jsem na Moravě, odešla jsem v roku padesátém..."
- "Moje jméno je Otakar Hanzal, já jsem ze Sydney..."
- "Jaroslava Šidlová, a som z Považskej župy, z mesta Prievidze..."
- "Moje jméno je Ted Polášek, já jsem tady from Chicago..."
- "Já jsem z Canberry..."
- "Já jsem Jiří Bystrický a jsem v současné době starosta jednoty Paříž, je nás celkem 147 členů v Paříži a jinak zastupuji tady také Zahraniční obec sokolskou, která sdružuje kromě Paříže hlavně Župu Vídeňskou, Župu Švýcarskou, Mnichov, Londýn a Göteborg. Dohromady nás je asi tak, v západní Evropě, 1200-1300 členů."
V panující atmosféře nebylo divu, že všichni oslovení se shodli na tom, jaké pocity právě zažívají, lišila se jen použitá slova.
- "Je to fantastické, když jsem tu byli na prvním sletu, tak to bylo úžasné. A když chodíme po Praze a lidé nás vítají se slzičkami, to je..."- "To jsou velké vzpomínky,. Když jsem tady byl, myslím, že to bylo 1948, tak jsem tady pochodoval. No a v 49. jsem musel odejít."
- "Jako by to bylo včera. Když slyším sokolský pochod, tak to v člověku prostě zahoří. Jsem ráda, že jsem přijela nejenom na průvod, ale také na cvičení a vařím, že se ten slet zase pomalu vzchopí do té nejširší míry, jak bude moci. Protože rozhodně to šlo pomalu po tom roce 1989. Optimizmus tady je, vidím hodně mladých, vidím na župních sletech, jak je to nacvičené s radostí, a chci věřit, že to tak bude pokračovat i dál."
- "Jsme rádi, že můžeme na slet přijet a pokaždé ve sletovém roce konstatujeme příliv členů a všichni rádi nacvičují a jedou do Prahy, I když letos je nás méně, nežli na minulém sletu, no ale to jsou takové výkyvy."
- "No neskutočné, to sa nedá ani opísať. Kto to nezažil na vlastnej koži, to nikdy nemôže pochopiť."
- "Vždycky na sletu se mi líbilo..."
V něčem ale už jasná shoda nepanovala. Když jsme se ptali účastníků na to, jak to vypadá s budoucností Sokola a zda mezi ně přicházejí nové generace, zaznělo z Pensylvánie nadšení, ale ze Sydney smutek, z Paříže velká naděje, z Melbourne menší.
- "Začínají hodně mladých přicházet, přijímáme všechny."
- "Bohužel, bohužel... Nejsou mladí lidé. My máme vlastní sokolovnu v Sydney, jsem si sami postavili, vláda na to nedala ani cent, a ze začátku to šlo, byly děti z českých rodin, ale bohužel děti jsou teď odrostlé a vychované v Austrálii a bohužel, bohužel... do Sokola nejdou."
- "V současné době se zdá, že přicházejí i mladší lidé, hlavně teda v Paříži teď máme, relativně vzato, dost malých dětí, a ve Švýcarsku říkají, že také mají trošku víc mládeže. Jinak teda se účastní té sokolské práce spíše starší ročníky. Ale tato to dělají s radostí a s nadšením."
- "Mladí přicházejí, ale o sokolské cvičení příliš zájem nemají. To je teď na nás, kteří jsem zde, abychom něco nového přivedli a tak doufám, že s těmi mladými zase znova cvičení obnovíme."
Kde mohou být příčiny různé situace? To je samozřejmě otázka pro samotné Sokoly, nicméně jednu z možných odpovědí nabízely dvě po sobě jdoucí skupiny ze dvou slovenských žup. V té první ani ne dvacítka seniorů, ve druhé tři stovky zejména mladých žen a dětí. Jak přitom naznačily, liší se jejich přístup k tomu, jak moc se Sokol otevře novým formám sportovních aktivit.
- "V prevažnej miere sú tam len starší ľudia, tých mladých nejak nevieme pritiahnuť. V nás to žije ešte, hlavne my, čo sme zažili ten Sokol v štyridsiatom ôsmom zlet, v nás to žije, tie tradície, a odídu až s nami. No ale tí mladí, tak to už neviem. Viet, sú jednoty, ale mám dojem, že sú trošku ináč orientované. Oni sa zameriavajú na tie kolektívne športy, volejbal, basketbal a toto, a tá gymnastika, v ktorej sme my boli vychovaní, kedysi sa to volalo náraďový telocvik, tak tot ih veľmi neoslovuje."
- "Nastupuje mladšia generácia. Proste my berieme mladých, starých. Všetkých, ktorí chcú športovať."
A co láká ty mladé na tom?
- "No táto atmosféra a proste šport."
Druhý ze zvolených přístupů slaví úspěchy i v New Yorku, navíc obohacený o otevřenost nejen sportovní, ale také národní, jak se zdá z následujících slov:
- "Sokol New York - no vzhledem k tomu, že existuje od roku 1867, stále dobrá. Máme řadu mladých lidí, nejrůznější složky cvičí, a sokolovna se od rána do večera netrhne. Tam jsou takové už od dětí které jsou vlastně ještě předškolní děti, a od batolat už se začíná, ty mají toddlers classes, potom začínají předškolní děti, ty mají zvláštní hodiny, něco podobného jako zde rodiče s dětmi, a pak následují ostatní složky. Teď nejlepší jsou mladý dorost a žactvo, zatímco už ta starší generace začíná odumírat, zvláště ta emigrantská. Jednu věc bych chtěl říci, a to je důležité, že v Sokole New York je spousta lidí, kteří jsou kromě amerického původu také jiných původů. Mají Hispanic, mají African Americans and others... Není pouze pro české nebo slovenské descendy, nýbrž pro nejrůznější národnosti a to dělá dneska vůbec Americký Sokol. A to pomáhá renovovat ten Sokol a také aby byl pro celý národ, a ne jen pro nějaké určité národní vrstvy."Takže se domníváte, že toto je cesta, kterou by se měly dát i jiné organizace Sokola?
- "Zcela určitě. Zcela určitě. A hlavně musí se dát příležitost pro mládež... A když se projdete Václavským náměstím, zjistíte, že už nejsme gerontologická společnost."