Česko si připomnělo oběti komunistického režimu

27. červen je od roku 2004 Dnem památky obětí komunistického režimu. Proč právě 27. červen? To se dozvíte z příspěvku Martiny Lustigové.

Únorovým pučem se v roce 1948 dostávají k moci komunisté. Následují dlouhá desetiletí nesvobody. Pokračuje místopředseda Konfederace politických vězňů Mirko Šťastný: "V té době byli demokraté potlačováni, zavíráni, mučeni a popravováni. Celý národ se dostal pod krvavou rudou hvězdu. My jsme svoji demokracii vybudovali na ideách prezidentů Masaryka a Beneše a s takovým terorem, který nastolil Gottwald a jeho spolupracovníci, jsme nemohli nikdy souhlasit. 27. červen je proto dnem politických vězňů, protože v ten den byla zavražděna dr. Milada Horáková a její tři spolupracovníci."

Postava Milady Horákové se stala jakýmsi symbolem politických procesů 50. let. Podle historika Michala Pehra je Milada Horáková obrazem tragédie českého národa ve 20. století: "Milada Horáková, národně-socialistická poslankyně, byla ženou, která pro svoje postoje trpěla už za nacismu. Jenom shodou šťastných okolností se jí podařilo to utrpení v nacistických koncentračních táborech přežít. Po válce se potom v rámci národně-socialistické strany podílela na obnově Československa a na budování nové Československé republiky. A tato žena byla potom pro své názory, pro své přesvědčení, pro obhajobu demokratických ideálů popravena komunisty. Ona na rozdíl od jiných své názory prosazovala i nadále. I po únoru 1948 se snažila o nějakou politiku, o nějakou činnost, která samozřejmě byla komunistům trnem v oku. A prostřednictvím tohoto procesu se rozhodli také zastrašit československou veřejnost."

Miladu Horákovou ve vyšetřovací vazbě krutě mučili. Psychické a fyzické strádání jí podlomilo zdraví, ale i při procesu měla dost odvahy, aby své myšlenky hájila:

"Počítala jste s tím, že v případě války bude možná zasažena i Praha?"

"V každém případě, je-li válka, musíme počítat se zasažením všech cílů."

"Ano, zasažení cílů. Mezi nimi i Prahy?"

"Přirozeně, musíme počítat se zasažením všech cílů...."

"Paní obžalovaná, máte šestnáctiletou dceru. Je v Praze?"

"Ano."

"Děkuji, to je vše."

Proti vynesení rozsudku smrti nad Miladou Horákovou protestoval celý svět. Telegram tehdejšímu komunistickému prezidentu Gottwaldovi poslal i nositel Nobelovy ceny Albert Einstein. Komunistický režim s popravou pospíchal a vykonal ji brzy ráno, 27. června 1950 v 5 hodin a 38 minut. Horáková byla čtvrtá na řadě poté, co kat připravil o život další tři odsouzené ve stejném procesu: Záviše Kalandru, Oldřicha Pecla a Jana Buchala. I po popravě Milady Horákové pokračovaly další politické procesy, nejdříve proti nekomunistům, pak se obrátily i do komunistických řad.

Jak připomíná historik Michal Pehr, formy perzekuce byly po roce 1948 různé: "Komunistický režim si vytvořil poměrně velmi dobře propracovaný systém perzekuce, který, řekněme, začínal v tom, že lidé byli kádrováni, lidem bylo přisuzováno, co smí studovat, co nesmí studovat, lidem bylo zabraňováno cestovat, atd. To byly drobné formy perzekuce. Pak byly formy vězení, pronásledování, uvězňování v táborech nucených prací, oddíly PTP, práce v uranových dolech,... Těch forem násilí byla celá řada."