Čechoameričanka Jana Švehlová rozšiřuje svůj výzkum dětí politických vězňů z 50. let o děti bývalých komunistických prominentů

r_2100x1400_radio_praha.png

V Česku vyšla kniha Čechoameričanky Jany Roubíkové - Švehlové nazvaná Dcery nepřátel státu. Autorka v ní shrnuje výsledky svého několikaletého výzkumu žen, jejichž dětství poznamenalo uvěznění jejich rodičů v politických procesech 50. let. S jejich příběhy se nyní díky projektu občanského sdružení Dokumenty, mládež a společnost mohou seznámit i žáci na více než 2600 školách po celé České republice. Jany Švehlové jsme se zeptali, jaká byla vlastně geneze jejího výzkumu:

"Já jsem jedna z dcer politických vězňů. Tatínek byl zavřený v letech 1949 až 1959. Mně bylo šest, když ho odvedli. A celý život jsem byla zakomplexovaná, že jsem nemohla studovat. Když jsem odešla na Západ, začala jsem studovat a potřebovala jsem téma na disertační práci. Tak jsem napsala do Zpravodaje Konfederace politických vězňů, jestli by se mohli zeptat dcer politických vězňů, jestli by mi daly rozhovor."

Jakou roli v tom hrála dcera Milady Horákové?

"Tam to vlastně všechno začalo. Jana Horáková - Kánská bydlí ve Washingtonu. Pozvala mne na večeři, byly jsme spolu samy, a když jsem od ní odjížděla domů, tak jsem si najednou uvědomila, že každý už dnes ví o doktorce Miladě Horákové a jejím osudu. Jestlipak se ale někdo zajímal o to, co se stalo její dceři? A tak jsem dostala nápad, že bych se zajímala o děti ostatních politických vězňů, jak se na nich osud podepsal. Já jsem to ale nechtěla dělat z historického hlediska. Já jsem studovala politickou psychologii, což vlastně znamená, jak politické události ovlivní jednotlivce, rodiny a společnost."

Bylo obtížné získat kontakty a důvěru dcer politických vězňů?

"To je zajímavá otázka, protože na to, že tu bylo zavřených čtvrt milionu lidí, se mi ozvalo jenom třináct dcer. Já jsem potom měla možnost mluvit s dvanácti. Ty byly ochotné se mnou mluvit."

A z vašeho pohledu psycholožky, jak se věznění rodičů na nich podepsalo a jak se to projevilo v jejich psychice?

"Ten seznam je velmi dlouhý, protože psychologický vliv na děti jakýchkoliv vězňů je velký. Když jsou to ale děti politických vězňů, tak je tam ještě navíc ozvěna, jak se k nim choval stát. A když jsem dělala tu studii, neměla jsem skoro vůbec žádný materiál, protože v totalitních státech se nedělají výzkumy o dětech politických vězňů. Ti, co by ty výzkumy dělali, by skončili taky ve vězení. Takže je k tomu strašně málo literatury. Mne, protože jsem byla celý život zakomplexovaná, že jsem nemohla studovat, hodně zajímalo, jak na ně působilo, že nemohly studovat. Mít nebo nemít vzdělání vám v naší české společnosti, kde vzdělání tolik znamená, dává úplně jiné postavení."

Vy teď zkoušíte zjistit, jaký dopad na děti bývalých komunistických prominentů, kteří se nicméně v 50. letech stali též oběťmi komunistického režimu, mělo uvěznění jejich rodičů...

"To už nemělo nic společného s mou prací. To se stalo tak, že jsem tu mluvila o dcerách nekomunistických politických vězňů a ozvala se mi paní Anna Grušová Goldstückerová. A prohlásila tu pro mne slavnou větu, že za komunismu byli dětmi zrádců, po pádu komunismu dětmi bývalých komunistů a pro zbytek byli Židy. A já jsem si myslela, že by bylo fajn dát dohromady tyhle dvě skupiny. Moje mantra je, že děti nemůžou za rodiče. To pořád opakuji: děti nemůžou za rodiče! A nechci mluvit o hierarchii utrpení, ale všechny ty děti na tom vlastně byly stejně. Některé ještě hůř a některé líp."

Už se vám podařilo dát tyto dvě skupiny dohromady?

"Nepodařilo, ačkoliv při dnešní tiskové konferenci, kdy producentka Dražilová představila audiovizuální záznamy s Janem Kavanem, s Martou Slánskou a s Karlem a Janem Šlingovými, a přišly sem také některé statečné dcery nekomunistických politických vězňů, to bylo poprvé, kdy se sešli v jedné místnosti. A zatím se tu nikdo nepostřílel!"