Na výstavu o Jablonci se v Mnichově přišli podívat i rodáci z tohoto kraje

V roce 1945 byly Kudrun Heissig tři roky. Přestože se narodila v rodině sudetských Němců na Jablonecku, už jako dítě prý mluvila plynně česky. A čeština se pro ni stala kapitálem i poté, co v šedesátých letech odešla s rodiči do Německa. Tlumočila, překládala a často se vracela i do rodného Jablonce. A právě na výstavě o Jablonci, která v těchto dnech probíhá v Českém centru v Mnichově, se s Kudrun Heissig setkala naše kolegyně Milena Štráfeldová a natočila s ní rozhovor.

Kudrun Heissig

"Rodiče a prarodiče pocházejí z tohoto kraje - z Jizerských hor, z Nového Města pod Smrkem a právě z Jablonce. Babička byla Češka. Pocházela z Turnova, ale vyrůstala u Němců, protože brzy osiřela. Vzala si Němce a moje maminka a já jsme vyrůstaly od malička dvojjazyčně. Já jsem ročník 1942 a už v roce 1945 jsem mohla taky mluvit česky."

Češtinu jste si tak nádherně uchovala.

"Ano, ta byla mým kapitálem. Od momentu, co jsem přišla do Německa, jsem tady potom studovala a vždycky jsem si češtinou přivydělávala. Pak jsem si udělala také státnice jako tlumočnice a překladatelka, takže jsem povinna češtinu stále ještě ovládat."

Kam jste z Jablonce odešli?

"My jsme odcházeli z Jablonce teprve v roce 1964, protože v roce 1945-46 neodešli všichni Jablonečáci. Velmi brzy se zjistilo, že se tím ničí hospodářství, takže tam velkou část zadrželi. V Jizerských horách nás bylo asi 10 tisíc. Takže pro nás to byla taky trochu podpora, že jsme si i dovolili mluvit německy od roku 1948. Do roku 1948 to bylo příliš nebezpečné. Dokonce potom maminka vedla německý taneční dětský kroužek. Ale bylo to takové nahoru a dolu. Jednou jsme byli jakž-takž uznávaní, pak jsme zas byli odvěcí nepřátelé. Ve straně jsme nebyli, takže samozřejmě vždycky do toho zasáhla ta partaj. Najednou rodiče onemocněli, byli starší a řekli: tak a dost, my jdeme ven. Tohle předtím možné nebylo. Žádali o vystěhování od roku 1960 a potom v roce 1964, kdy byli oba velmi těžce nemocni, tak nás pak pustili. My jsme potřebovali velmi rychle zas všechno vybudovat a tak jsme šli do Bádenska-Württemberska, kde platy byly velmi dobré."

Vracíte se někdy do Jablonce?

"Tím, že jsem tlumočnice a překladatelka, tak já do Čech jedu víceméně služebně. Já jsem do Čech už v prvních letech po přelomu samozřejmě s obrovskou radostí přivezla manžela a děti. Byli jsme v Jablonci, všichni už se radovali. Pro děti bylo úžasné procházet těmi ulicemi. Byly celí nadšení starými stavbami. Ale byly tak strašně zdevastované a děti se vždycky jenom divily a říkaly: mami, proč to nechali tak zničit, proč to neopraví? Prostě těm našim dětem jsem nemohla vysvětlit, proč se to tady všechno tak bortí a hroutí. Samozřejmě mezi tím mají vlastní děti. Chápou, co může nadělat totalita a tak dále, ale myslím si, že si budou navždycky říkat, jak je možné nechat něco tak zchátrat. To je pro ně znak komunistického systému v tomto smyslu."

Foto: Autorka