Život mezi hudbou a jazyky
Houslistka a překladatelka Theresa Clauberg pochází z česko-německé rodiny. Právě ukončila rezidenční pobyt v Praze pro mladé překladatele.
V současnosti žije ve Vídni. Radio Prague International se s Theresou Clauberg setkalo v klidném, slunném bytě v centru Prahy. Umělkyně v něm strávila měsíc v rámci rezidenčního pobytu pro překladatele, které nabízí Centrum české literatury.
Před dvěma lety, v roce 2019, jste vyhrála Cenu Susanny Roth pro mladé překladatele z německy mluvících oblastí. Obdržela jste grant díky tomuto úspěchu?
Myslím, že to určitě sehrálo svoji roli. Je prakticky v zájmu každého, aby lidé, kteří se této soutěže pro začátečníky zúčastní, mohli podniknout další kroky. Samozřejmě nevím, jak porota rozhodovala. Ale myslím, že to hrálo roli.
S jakým textem jste tehdy vyhrála?
Byla to kniha „Probudím se na Šibuji“ od Anny Cimy. Musela jsem z ní přeložit část, samozřejmě ne celou knihu.
Požádala jste o pobyt v Praze s konkrétním textem?
Pro tento pobyt jsem si vybrala dětskou knihu od Ivony Březinové „Řvi potichu, brácho“. Chtěla jsem začít s dětskou knihou. Je to úplně první kniha, kterou vlastně překládám od začátku do konce.
Jak daleko jste se během pobytu v Praze dostala?
Mým plánem bylo přeložit celou knihu od první kapitoly do konce. Zpočátku to vypadalo, že to nebude fungovat, protože je toho příliš. Předevčírem se mi podařilo přeložit poslední stránku. Takže jsem svůj plán splnila. Nyní ale samozřejmě následuje práce s úpravami, korekturami. To ještě nějaký čas zabere.
Jako překladatelka se musíte dobře orientovat v české literatuře. Kdo je vaším oblíbeným autorem?
Ano, snažím se mít přehled, sledovat co se v české literatuře děje. Momentálně jsem nadšená z Viktorie Hanišové. Všechny čtyři její knihy jsem přečetla jedním dechem.
Znamená to, že dáváte přednost současné literatuře?
Momentálně ano. Doma jsme četli hodně klasiky. V tuto chvíli dávám přednost objevování vycházejících novinek.
Jaký byl váš pobyt v Praze? Dokázala jste dělat něco jiného než jen sedět v pracovně a překládat? Jak jste trávila čas?
Jsme v období lockdownu. Pravděpodobně by to bylo jiné, kdyby čas nebyl takový, jaký je. Přesto jsem se snažila trávit čas nejen prací. Hodně jsem se procházela a byla jsem velmi překvapena, jak prázdné je centrum města. Svým způsobem bylo hezké mít Prahu pro sebe. Jinak tu mám sebou housle, a když nepracuji, tak cvičím.
Mluvíte perfektně oběma jazyky. Důvodem jsou vaše rodinné kořeny ...
Přesně tak, vyrostla jsem dvojjazyčně v Mnichově. Moje matka pochází z Plzně a můj otec z Mnichova. Doma byla mateřským jazykem čeština, později ve škole samozřejmě němčina. Také jsem žila šest let v Plzni, takže jsem nakonec maturovala na české škole.
Bylo pro vás těžké změnit zemi?
Ano i ne. Českou republiku jsem samozřejmě dobře znala, často jsme byli s rodinou v Plzni. Bylo trochu obtížné se začlenit do nové školy. Bylo mi tehdy dvanáct let. Ani v Německu by nebylo snadné přijít do nového kolektivu. Byla jsem exot, protože moje čeština nebyla v té době na úrovni rodilých mluvčích.
Celá rodina se poté přestěhovala zpět do Německa? Nebo to bylo vaše vlastní rozhodnutí pokračovat ve studiu v Německu?
Všichni jsme se přestěhovali zpět do Německa a později jsem šla do Rakouska. Nyní žiji ve Vídni, kde jsem také studovala.
Studovala jste housle ...
Přesně tak. Začal jsem studovat housle jako koncertní předmět. V průběhu studia jsem měla vážnou nehodu a zlomila si obě ruce. V té době jsem si myslela, že to není tak špatné mít něco navíc. Něco, co bych mohla dělat, kdyby hudba nefungovala. Jazyky se přirozeně nabízely. Už jsem byl ve Vídni a viděla jsem, že na tamější univerzitě nabízejí translatologii pro češtinu (věda o překladu a tlumočení). Okamžitě jsem byla ve svém živlu a přihlásila jsem se. Díky bohu se obě paže dobře uzdravily a já mohu znovu hrát na housle. Ale studium jazyků mě chytilo a chtěla jsem také dokončit magisterský titul.
Takže jste studovala jazyky a hudbu současně. Jde to skloubit?
Ano, ale nedoporučovala bych to. Bylo to náročné. Víc než musí zvládnout lidé mého věku. Ale nelituji. Vždy mi to dodávalo energii, abych mohla dělat oboje a ve skutečnosti vést dva životy. Baví mne to.
S jakou představou jste studovala hudbu? Chtěla jste se stát sólistou, hrát v orchestru nebo o čem jste snila?
To je velmi dobrá otázka. Nestudovala jsem hudbu s postranním úmyslem nutně si s ní vydělávat peníze, ale proto, že tak moc miluji housle a hudbu. V průběhu studia jste v určitém okamžiku přirozeně konfrontováni s realitou a musíte jít do orchestru. To, stejně jako nehoda, mi ukázaly, že bych raději zůstala nezávislá. Hraji hodně komorní hudbu, samozřejmě také v orchestru, ale zůstávám na volné noze.
Měla jste vůbec šanci letos koncertovat? Jaké to je být teď hudebníkem?
Samozřejmě, je to trochu smutné. Letos jsem nemohla hrát před publikem. Natočili jsme spoustu filmových nebo videozáznamů koncertů a také nahrávám s orchestrem filmové hudby ve Vídni. Existují například produkce pro Netflix, které jsou bez publika.
Říkala jste, že hrajete komorní hudbu. S kým hrajete, v jakém složení?
To je různé. Hraji v houslovém duu „Duo Alard“. To je samozřejmě levné, protože je velmi malé. To znamená, že můžeme jít kamkoli a zapadneme kamkoli. Ale také ráda hraji kvarteto. Loni v létě jsem se zúčastnila oktetového koncertu ve Vídni. Bylo to pod širým nebem, takže naštěstí s Coronou nebyl problém. Řekl bych, že kvarteto je moje oblíbená sestava.
Žijete mezi dvěma světy, mezi hudbou a jazyky. Je hudba na prvním místě? Jak rozdělujete čas mezi tyto dvě oblasti?
Neřekla bych, že hudba je pro mě důležitější. Vždy se snažím dělat to, co je v dané chvíli nejdůležitější. A to se každou chvíli mění. Někdy je to hudba, někdy je to psaní a překlad. Například v Praze jsem byla ponořena do textu, psaní a překladu. V dubnu 2021 měl rozhodně prioritu překlad.
