Prošel jsem životem jak snem, ohlíží se Mácal
Nejstarší české hudební těleso - Česká filharmonie - letos jubiluje. Před několika dny slavnostním koncertem oslavila 110 let svého trvání. Od roku 2003 stojí v jejím čele šéfdirigent Zdeněk Mácal, který rovněž letos oslaví živtní jubileum - sedmdesátku. Přesto by to z jeho energického zjevu nikdo nehádal. V rozhovoru hodnotí svůj odchod do emigrace, hovoří o svých úspěších a ohlíží se za životem, který zdaleka ještě nehodlá uzavírat.
Když vzpomenete na dobu těsně před odchodem do zahraničí, když jste se rozhodoval, zda zůstat nebo odejít, uvažoval jste už o nějakých ztrátách?
"Já jsem neměl moc času na rozmyšlení. Protože já jsem nebyl ani 30 roků, byl jsem v Pražském symfonickém orchestru FOK, hostoval jsem s českou filharmonií, měl jsem s nimi už několik turné, začal jsem natáčet pro Supraphon, čili moja kariéra se rozvíjela v česku velice dobře. Jenomže když Rusi převálcovali Československo, prostě se ve mně vzbouřil protest a já jsem viděl, že tady nemám šanci žít jako svobodný umělec. Já jsem neměl moc času a druhý nebo třetí den po invazi jsme sedli na taxíka a odjeli jsme do Západního Německa a zůstali jsme na Západě 27 roků."
V souvislosti s těmi následujícími lety se u nás někdy mluví o takzvané vnitřní emigraci. Někteří lidé a někteří umělci se jakoby stáhli do sebe, do svého soukromí. To by pro vás bylo nepřijatelné?
"Já jsem se nikdy do soukromí nestáhl. Jeden den jsme přeletěli do Amsterodamu, to byla neděle, odvezli mě z letiště a v pondělí už jsem stál u orchestru a celý den jsem zkoušel, večer jsem dostal peníze. To co jsem dělal v Praze s Českou filharmonií jsem druhý den začal dělat v jiných zemích. Neměl jsem čas přemýšlet vlevo vpravo, musel jsem zajistit rodinu, musel jsem dirigovat, chtěl jsem dirigovat! a dělal jsem to, co celý život, že jsem prostě ráno vstal, dopoledne zkouška, odpoledne zkouška a za dva dny koncert. Okamžitě jsem byl pozván k Berlínské filharmonii, měl jsem veliký úspěch a jak někdo uspěje u Berlínské filharmonie, tak samozřejmě všechny německé orchestry vás chtějí vidět.
"Někteří lidé samozřejmě měli mnohem těžší začátky. Ale já jsem měl to veliké štěstí, že hudba je internacionální. Naštěstí jsem už mluvil francouzsky a německy, mezitím jsem se naučil anglicky a italsky, takže v komunikaci nebyl problém. Ono i když mluvím těch pět jazyků s akcentem, tak to nikomu nevadí. Samozřejmě pro spisovatele nebo pro zaměstnance v nějaké firmě, kde musíte mluvit perfektně, je to mnohem těžší. Čili já jsem měl velkou výhodu. V hudbě vždycky můžete skočit a říct pocco espressivo, nebo molto espressivo, použijete italské názvosloví a hlavně, ukážete rukama nebo svým výrazem, co chcete, a ten orchestr rozumí. To je velká výhoda proti mnoha mým krajanům, kteří odešli a jejich začátky nebyly lehké. Já jsem měl úplně výsostné postavení a já jsem za to strašně vděčný. Hlavně důležité bylo, že v tom momentě, když máte práci, jste finančně zajištěn a nemusíte chodit s kloboukem a prosit. Takže já jsem hned od začátku jsem si mohl vybírat a diktovat podmínky. Ta finanční jistota dodá určité sebevědomí, s kterým jednáte s lidmi a místo, aby mi dali třeba čtvrtinu, tak mi museli dát třikrát víc, protože jsem si to vynutil. Plus - myslím, že jsem musel být dvakrát nebo třikrát lepší, než ostatní, protože za mnou nikdo nestál. Já jsem byl vlastně uprchlík, takže jsem nebyl ani Němec, ani Angličan, za mnou žádný stát nestál. A ani čech jsem vlastně nebyl. Ne že bych byl zbaven občanství, ale rozumíte, česká vláda se za mě nepostavila."
Mluvíte o tom jako o šťastných letech. Ale rozvíjelo se to opravdu tak kontinuálně, tak hladce? nebo tam byly nějaké zlomy a propady?
"Žádné propady, žádné zlomy. Když se podívám nazpět, můj život byl jak sen. Já jsem prošel životem jak pohádkou. Já jsem vždycky miloval hudbu a když něco děláte rád, tak prostě do toho dáte všechno, máte úspěch. Čili já jsem se jako emigrant necítil. Já jsem se cítil jako hudebník, který cestuje po světě. A tak to fungovalo. Nebyly žádné zlomy. Jistěže máte různé nálady, denní nálady, a jako umělec je člověk ještě víc citlivý. Ale v podstatě jsem měl velké štěstí, že můj život proběhl jak sen. A já jsem za to strašně vděčný. A nemůže být krásnějšího zakončení... třeba ne zakončení, já ještě pořád pracuji a dělám kariéru, ale nemůže být krásnější věci, než vrátit se sem zazpět do Prahy a k České filharmonii."
Říkáte, že jste za ten život vděčný. Komu?
"Já nevím, je to - vděčnost za talent, který jsem dostal od Boha, vděčný všem lidem, které jsem potka, protože já jsem potkal ne desítky nebo stovky lidí, ale tisíce lidí po celém světě různých národností a kultur a každý člověk, kterého jsem potkal, mně něco dal. Alespoň jsem se snažil něco získat, něco se poučit. A když to sumarizujete, tak nakonec po 40 letech říkáte, my god, to snad ani není možný, co všechno člověk prožil! Když to prožijete, ono to změní vaši povahu a nakonec zjistíte, že i když vám nikdo nic nedal hmotného, to spirituální, které získáte z těch lidí, je věc, která není k zaplacení. Protože až jednou člověk umře, tak si nemůžete s sebou vzít majetek, auto - i když já jsem měl všechno rád kolem sebe hezké - ale nakonec zůstane to duchovní, to spirituální. Já jsem vděčný za to, že jsem stále ve spojení s celým světem, na té intelektuální, abstraktní bázi."
Máte za sebou spolupráci s předními světovými tělesy, spolupracujete s Českou filharmonií. Čeho byste ještě chtěl v životě dosáhnout?
"Já nemám žádné přání, protože můj život, jak jsem říkal, proběhl tak krásně, jsem 45 roků ženatý se stejnou ženou, milujeme se, jsme jak děti pořád, je to krásné celou tu dobu, což je fantastické. Já jsem dirigoval 170 orchestrů po celém světě, takže když si vezmete jakýkoliv orchestr, tak je málo významných orchestrů na světě, které jsem nedirigoval. Skoro všude jsme byli, to je zas ta česká povaha, že člověk je zvědavý, chce všude být... Samozřejmě dneska jsem to všechno limitoval, mám překrásný orchestr tady v Praze, Českou filharmonii, jsme doma, tam kde jsem začal před těmi lety, v roce 1966 jsem poprvé hrál s Českou filharmonií, čili ten kruh se uzavírá. A to je překrásný pocit, ten život byl v mém případě vrchovatě naplněn a kdybych zítra měl umřít, nelitoval bych ani minuty a nechtěl bych nic vrátit. I když nejsem nejmladší a každý mě připomíná moje životní jubileum, já se necítím na ty léta. Ale hlavně, nelituji toho, co bylo, a jak někteří lidi říkají, já bych udělal to jinak a to jinak - já jsem byl spokojený s každým dnem a každou minutou mého života."
