Česká filharmonie slaví sto deset let od svého vzniku
O České filharmonii se hovoří jako o rodinném stříbře nebo také výkladní skříni české hudby. Na svém kontě má tisíce koncertů, stovky nahrávek a zájezdy po všech kontinentech. Své stálé posluchače má v evropských zemích stejně jako v Japonsku nebo ve Spojených státech. 4. ledna uplynulo právě sto deset let od jejího vzniku. Na historii i plány do budoucnosti se ředitele České filharmonie Václava Riedelbaucha zeptala Milena Štráfeldová:
Česká filharmonie je dnes nepochybně nejvýznamnější a ve světě také nejslavnější český symfonický orchestr. Jaké ale byly jeho začátky? Byly stejně slavné?
"Vůbec ne. Praha byla v té době velmi provinční město. Probíhalo národní obrození a v té době začalo na síle nabývat i umění. Už koncem 60. let 19. století vznikla potřeba stabilního symfonického orchestru. To byla myšlenka Bedřicha Smetany, tomu se to ale chudákovi nepodařilo. Teprve až v té další generaci, která už byla úzce vázána na Národní divadlo - Česká filharmonie také de facto vznikla odštěpem z Národního divadla - se dala dohromady řada muzikantů. Začátkem 90. let byli právně ustaveni, my ale jako skutečně významný den České filharmonie slavíme 4. ledna 1896, protože to byl první koncert, dirigovaný Antonínem Dvořákem. Čili my to bereme tak, že od tohoto prvního koncertu existuje Česká filharmonie. Na začátku to jednoduché skutečně nebylo, a nebýt určité obětavé pomoci mecenášů, možná by tento orchestr velmi záhy skončil. Skutečně významnou pomoc od začátku poskytli kupodivu vědci a především mecenáš Josef Hlávka. A díky moudrosti těchto předků dostala Česká filharmonie vždycky nějaké překlenovací finance, aby mohla existovat a pracovat dál."
Za slavnou éru České filharmonie se považuje působení Václava Talicha v jejím čele. Jaká byla ta další slavná období?
"Tu historii bychom museli popsat trochu košatěji. Václav Talich přišel k České filharmonii v roce 1919 a až do roku 1941, kdy ji opouštěl, protože měl povinnosti jako šéf v Národním divadle, udělal obrovskou práci v pedagogickém a dirigentském vkladu do tohoto symfonického tělesa. Po něm ovšem přišly velmi výrazné osobnosti. Rafael Kubelík chytil chudák tu nelehkou protektorátní dobu, po únoru 1948 ale odešel. Pak přišel Karel Ančerl, který se nezdál, ale byl dalším tvůrcem způsobu hry a zvuku České filharmonie. Dá se říct, že z těchto dvou základů vyrůstá Česká filharmonie dodnes. Pak přišla báječná epocha Václava Neumanna, který na těchto základech stavěl a přinesl noblesu, šarm a uvolnění, a to je myslím další rys českého muzicírování."
Česká filharmonie v několika posledních letech tak trochu hledala své vedení. Vystřídalo se tu několik dirigentských osobností. Jaká je její současnost a zejména budoucnost?
"Roky 1989 - 1990 byl přelomový mezník, který znamenal turbulentní dobu mezi kumštýři obecně. 90. léta pro filharmonii znamenala, že se tu příliš mnoho a často střídali šéfdirigenti, což nikdy není dobře. A já jsem moc rád, že když 1. ledna 1998 přišel Vladimir Ashkenazy, hodil tyto věci za hlavu a věnoval se věcem čistě pracovním. A když jsme pak po pěti a půl letech hledali jeho nástupce, přišel Zdeněk Mácal. Neříkám, že přišel k hotovému, ale přišel do normální, zklidněné situace a mohl se začít okamžitě od počátku věnovat té intenzívní práci, kterou od šéfdirigenta očekáváme. To znamená opět onen výchovný element, uvědomit si základy, na kterých Česká filharmonie vyrostla, a zase se k nim pokorně vracet. Na nich budovat, na nich stavět a je rozvíjet."
