Čeští poslanci ve Vídni I.
Historické obzory nás dnes zavedou mezi významné české politiky přelomu 19. a 20. století. S Martinou Lustigovou a jejími hosty se totiž budeme věnovat tomu, jak vypadal parlamentní život českých poslanců ve Vídni. A máme pro vás i hádanku: co myslíte, musel poslanec, který zasedal na Říšské radě ve Vídni, hovořit německy?
Vídeňská Říšská rada měla mnohonárodnostní složení. Vedle Čechů tam zasedali zástupci dalších národností - Němci, Poláci, Chorvaté, Slovinci, atd. Češi přišli na Říšskou radu v roce 1861, pak se jednání dlouho neúčastnili a vrátili se tam až v roce 1879. Přibližně do přelomu století představovali jednotné národní těleso. Koncem 19. století se ale národní jednota začíná pod vlivem aktuálních hospodářských a sociálních diskusí vytrácet a česká politická reprezentace se začíná dělit podle stavů. Brzy tak v parlamentu narazíme na sociální demokraty nebo agrárníky.
Parlamentní život byl na přelomu 19. a 20. století velmi živý a barvitý. Alespoň tedy ve srovnání s tím dnešním. Pokračuje historik Luboš Velek: "Tehdy společnost parlamentem skutečně žila a velmi se o něj zajímala. Ono se stačí podívat do starých novin a zjistíme tam pro nás současníky překvapivou skutečnost - tehdejší noviny pravidelně přinášely z parlamentu v podstatě psané přenosy. Otiskovaly kolikrát velmi dlouhé, několikastránkové projevy, řeči, polemiky i hádky poslanců. A z toho vyplývá, že společnost to musela číst, že ji to zajímalo. Nedovedu si představit, že by dnešní noviny přinášely takovéto ´přímé přenosy´ z parlamentu. Takže společnost parlamentem žila a všechno dění ve společnosti se velmi plynule přenášelo do parlamentu a zase naopak z parlamentu se přenášelo do společnosti."
Tak jako parlamentem žila společnost, žili jím i samotní poslanci. Práci v parlamentu (na rozdíl od některých dnešních kolegů) tehdy brali velmi vážně - jako službu národu, službu veřejnosti. Ostatně, vysedávání v parlamentu tehdy nebylo nijak lukrativní - náhrady, které poslanci dostávali, byly velmi malé. Nejenže se z toho, co za práci v parlamentu dostali, nedalo zbohatnout, ale vlastně se z toho nedalo ani žít. Proto můžeme říct, že tehdejší poslanci rozhodně nežili z politiky - naopak, žili pro politiku. Politika nebyla jejich zdrojem obživy. Z čeho tedy poslanci žili? To vysvětlí historik Jiří Šouša: "Většina z nich měla určitý soukromý majetek. Poslanci byli samozřejmě různě majetní. K bohatým patřil například hrabě Kounic, výstřední pražský advokát Jan Vašatý nebo František Ladislav Rieger. Také třeba Karel Kramář měl v době své aktivní politiky ve Vídni téměř knížecí apartmá. Ti chudší se museli spokojit s menším komfortem, ale většina z nich byla nějak zaměstnána. Pak tedy dostávali plat, dostávali náhrady, čili finanční zajištění měli. Rozhodně nějakým způsobem nestrádali."
To, jak rozdílná byla sociální situace jednotlivých poslanců, dokládá například příběh Emanuela Engela. Ten byl lékařem, ale praxi pro častý pobyt ve Vídni nemohl vykonávat. Našel tedy řešení - po dobu parlamentních prázdnin pracoval jako lázeňský lékař v Karlových Varech. Když v roce 1907 zemřel, vyšlo najevo, že byl úplně chudý. Engelova manželka se po jeho smrti ocitla zcela bez prostředků a musela se dokonce obracet na přední rakouské politiky s žádostmi o podporu. Nakonec dostala státní trafiku a ke své spokojenosti dožila jako trafikantka.
Jaká povolání vlastně měli čeští poslanci nejčastěji? To ví Luboš Velek: "Mezi českými poslanci najdeme nejčastěji lidi s právnickým vzděláním - ať už to byli advokáti, notáři, občas se tam objevují i takzvaní kandidáti práv, atd. Je tady ale třeba mít na paměti jednu věc - titul JUDr. nebyl v 19. století jenom kvalifikací právnickou, ale i ekonomickou, protože národní hospodářství se tehdy studovalo na právnické fakultě. To znamená, že ekonomové tehdy také používali titul doktora práv. To byla asi nejčastější skupina. Bylo to velmi důležité, protože to byli lidé vzdělaní, lidé, kteří měli praktické vzdělání, dokázali dělat zákony, vyznali se v hospodářství, vyznali se v právech. Ale byli to zároveň i lidé, kteří ovládali němčinu, což bylo ve vídeňském parlamentě velmi důležité a nebylo to vždycky zcela jasně danou záležitostí, protože tam byla celá řada takzvaně němých poslanců, většinou třeba z rolnických vrstev, kteří německy neuměli a v tom parlamentě vlastně seděli jenom do počtu a během svého šestiletého mandátu nepronesli nikdy žádnou řeč. Takže se dá říci, že nejčastěji to byli právníci, po nich velmi často rolníci - a to zejména od konce 80. let, kdy dochází k takové politické aktivizaci venkova. A venkované, zemědělci mají takovou představu, samozřejmě mylnou, že ti lidé z města (právníci) je nedokáží kvalifikovaně zastupovat a pokud oni vyšlou své zástupce ze svého středu, tak jim tito rolničtí poslanci dokáží pomoci od jejich problémů. Pochopitelně se ukázalo, že tato představa byla zcela mylná."
Odhlédněme od toho, jak se na dlouhých zasedáních sněmovny museli poslanci, kteří němčině nerozuměli, nudit... Nevadilo ale jejich voličům nebo stranám, že nerozumí ani slovo a nemohou se při jednání sněmovny nijak projevit?"Pokud jde o to projevování se, tak samozřejmě i ti němí poslanci se tam dokázali projevit. Samozřejmě byl to projev velmi specifický. Ta znalost jazyka nebyla nikde dána. Habsburská monarchie neměla žádný úřední jazyk. Pochopitelně tady byl takový úzus, že obecným dorozumívacím jazykem je němčina, ale žádný zákon o tom nehovořil, všechno to vlastně bylo věcí praxe, nějaké tradice, nějakého zažití. A od těch poslanců vlastně nikdo (ani stát, ani jejich voliči) nevyžadoval nějaké zvláštní jazykové schopnosti. Voliči, pokud mohu říci, se na to ani netázali. Společnost v podstatě přijímala ideu, že poslanci jsou vlastně jenom takové vojsko, které má své velení, své národní vůdce. A ti ostatní komandují a oni hlasují. Takže když tam byl nějaký počet poslanců jenom, dalo by se říci, do počtu, tak to nikomu až tak moc nevadilo. Kdybych přešel k nějakému konkrétnějšímu postřehu, tak českých poslanců bylo na Říšské radě kolem roku 1900 asi šedesát. A z těch šedesáti bychom našli možná deset poslanců, kteří německy vůbec neuměli nebo uměli velmi špatně a nemohli samostatně vystupovat před plénem. Na druhé straně je třeba říci, že řada poslanců vůbec nebrala v potaz fakt, že neumí německy, a vystupovala a řečnila ve sněmovně česky. Samozřejmě, že to byla tak trochu komedie, protože v tom okamžiku se z nějakých 500 poslanců 300-400 těch, kteří česky neuměli, nerozuměli nebo nechtěli rozumět, zvedlo, a na protest odešlo. Mělo to potom ještě jeden dopad - neněmecké projevy se tehdy nezapisovaly, protože vídeňští stenografové samozřejmě neuměli česky, italsky, chorvatsky, polsky, rumunsky, atd. Takže ve stenografických protokolech je jenom napsáno: ´Vystoupil poslanec XY a mluvil česky.´ A nic víc."
O jednom agrárnickém poslanci se dokonce traduje historka, že za šest svého poslancování ze sebe vyloudil jen jedno jediné slovo: "Búú".
Zajímá vás, jak vypadal všední den na Říšské radě? Chcete se dozvědět víc o rvačkách poslanců nebo to, co všechno mohlo v slovutné sněmovně létat vzduchem? Pak se můžete těšit na příští vydání Historických obzorů!