O českou privatizaci se stále vedou spory

Diskuse o tom, jaká ve skutečnosti byla a co přinesla ekonomická transformace v devadesátých letech, není ani zdaleka u konce. A jen tak asi nebude. Názory na tuto výraznou etapu ve vývoji Česka se stále hodně liší. Snad nejbouřlivější diskuse vyvolává tehdejší proces privatizace. Více už se dozvíte v ekonomické rubrice, kterou připravil Zdeněk Vališ.

Znárodnit všechno je možné okamžitě, jedním škrtem pera. Opačně, navíc po desítkách let, to tak snadno nejde. Margaret Thatcherová se ve Velké Británii mořila s privatizací několika desítek podniků téměř celá osmdesátá léta. Kdosi v jisté nadsázce poznamenal, že kdybychom postupovali stejným tempem, trvala by u nás privatizace 500 let. Jak ukazuje statistická ročenka, v Česku bylo do konce roku 1997 zprivatizováno skoro 23 tisíc podniků různého druhu. A to pomíjíme transformaci majetku v restitucích za zhruba 120 miliard korun a převody majetku státu na obce za více než 350 miliard korun. Samotná privatizace probíhala ve dvou etapách. Nejprve se jednalo o tzv. malou privatizaci. Ta byla zaměřena především na obchody, restaurace, provozovny služeb apod. a prováděla se výhradně za peníze metodou veřejné aukce. Malá privatizace je prakticky všeobecně považována za úspěšnou. K ní výhrady nejsou. Pak ale nastoupila velká privatizace a o ní se dodnes vedou spory. Používaných privatizačních metod bylo více: dražba, veřejná soutěž, přímý prodej, bezúplatný převod. Většina lidí si ale velkou privatizaci ztotožňuje především s kuponovou metodou a dost si jich připomíná jednu její stránku, což potvrzuje i ekonom Karel Kříž.

"Kuponová privatizace si kladla za cíl odstátnit majetek a vytvořit první vlastníky. A to se podařilo. V podstatě na ní vydělal každý, byť ne stejně co do rozsahu a co do času, někdo trojnásobek, někdo desetinásobek, někdo tisícinásobek. Důsledky tohoto kroku jsou rozhodně pozitivní, i když byl provázen také kriminální činností, na kterou se dnes poukazuje jako na zásadní problém. Já si ale myslím, že pozitiva převládala nad negativy zcela jednoznačně."

Valtr Komárek, foto: Autor

Z jiného zorného úhlu pohlíží na kuponovou privatizaci někdejší místopředseda první československé polistopadové vlády profesor Valtr Komárek.

"Kuponová privatizace byla absolutním nesmyslem. My jsme tady měli obrovský průmysl. My jsme vyváželi i na ten problematický sovětský trh třeba 1200 dieselelektrických a elektrických lokomotiv ročně, což byly série větší než má americký Westinghouse. Měli jsme špičkové textilní stroje atd.. To všechno šíleným způsobem upadlo, protože jsme nechtěli vidět potřebu konsolidovat náš průmysl. Kuponová privatizace to byl vlastně obrovský výprodej za každou cenu. Já jsem to nazýval loupeží století, protože ten obrovský národní majetek se rozprodal za desetinu jeho hodnoty."

A ještě jinak hodnotí kuponovou privatizaci předseda Českomoravské konfederace odborových svazů Milan Štěch.

"Kuponová privatizace má určitý podíl na krachu našeho bankovnictví, na jeho velkém zadlužení, které pak následně musely řešit vlády tím, že do bankovního sektoru nalily stovky miliard korun, které nám teď chybí například na budování infrastruktury."

Tomáš Ježek, foto: Autor

Milan Štěch vlastně naráží na existenci tzv. bankovního socialismu. Kuponová metoda nepřinesla do privatizovaných podniků z podstaty věci žádný kapitál. Vlastníci podniků se tedy musely obracet tam, kde byly velké peníze k dispozici, na státní banky. Mělo to samozřejmě jedno úskalí. Jen zanedbatelný počet podniků dosahoval takového ročního zisku, který umožnil splácet nejen úroky, ale i zapůjčenou částku. Banky ale půjčovaly velké peníze jako na běžícím pásu. Nejen samozřejmě podnikům z kuponové privatizace, ale i těm, kdo podnik získali z přímého prodeje, lépe řečeno na bankovní úvěr, který pak nesplatili. Valtr Komárek považuje za obrovskou chybu to, že Klausova vláda neprivatizovala v první řadě právě banky.

"Z těch bank nakonec uniklo asi 700 miliard korun. To je víc než je dnes celý náš státní dluh, nad kterým tolik pláčeme. A to jenom proto, že banky profinancovávaly tuto celou nesmyslnou akci. A ty podniky dnes stejně skončily v ruinách. Nebo byly zčásti rozkradeny, takže z toho možná nějací drobnější podnikatelé i něco mají. Kdyby ty banky byly privátní, kdyby na to nedávaly úvěry, tak ten stát by si uvědomil, že se nemůže těch velkých podniků jen tak zbavovat, že musí nejprve udělat státní akciové podniky, že musí nastoupit nějaký proces konsolidace, že podniky musí dosáhnout rentability a teprve pak měl stát hledat zahraniční a jiné zájemce, kteří podnik za odpovídající cenu koupí."

S kuponovou privatizací souvisí i fenomén, jehož názvem obohatilo Česko světový ekonomický slovník - tunelování. Jeho existenci uznává i jeden z otců kuponové metody, někdejší ministr privatizace Tomáš Ježek.

Milan Štěch, foto: Autor

"Došlo k tomu také proto, že tady byl velmi slabý nebo téměř neexistující dozor nad kapitálovým trhem."

Je zásluhou Tomáše Ježka, že nakonec vznikla Komise pro cenné papíry. Bylo to v době, kdy už Ježek opustil politiku.

"Ten zákon jsme psali na burze, což je svým způsobem absurdní, že burza píše zákon o Komisi pro cenné papíry. To je něco nenormálního. Dělali jsme to ale proto, že tuto povinnost nesplnilo ministerstvo financí."

A proč někomu vadila Komise pro cenné papíry?

"Já na tuto otázku umím odpovědět. Musel bych se ale dotknout lidí, které bych musel jmenovat......Musíte mě to prominout, ale já to neudělám."

Zkusme si ale do Tomáše Ježka také rýpnout. Vždyť přece on sám se před lety nechal slyšet, že ekonomové museli na začátku transformace prchat před právníky. A dnes většina lidí uznává, že existenci "divokého kapitalismu" v devadesátých letech umožnily právě chybějící právní normy. Tomáš Ježek se ale brání, neměl prý na mysli úprk před právem, ale před konkrétními právníky.

"Někteří právníci to byla komunita nepřátelská transformaci. Nepřispěli vůbec k transformaci a naopak házeli transformaci klacky pod nohy."

"Česko se dostalo do učebnic jako odstrašující příklad,"řekl před třemi roky při své návštěvě Prahy nositel Nobelovy ceny za ekonomii Joseph Stiglitz. Podle něj ekonomové studují českou privatizaci proto, aby se dozvěděli, jak se věci nemají dělat. Na druhé straně ale žádný z nositelů Nobelových cen za ekonomii, ani žádný světový politik se nikdy v historii nesetkali v praxi s dosud nevídaným úkolem, jak během několika málo let privatizovat prakticky stoprocentně postátněnou ekonomiku.