Po téměř šesti stech letech od upálení Mistra Jana Husa hledá církev cesty k jeho rehabilitaci
6. července si připomínáme už 590 let od upálení Mistra Jana Husa. Jeho osobnost zásadně ovlivnila české dějiny, po staletí rozdělovala českou společnost, výročí jeho úmrtí v Kostnici je státním svátkem.
"Snadno hlásáme: jsme národ Husův. Ale jsi ty, člověče, ty sám a osobně, člověk Husův? Víš o něm vůbec něco a zavazuje Tě jeho věrnost poznané pravdě?"
Nejprve tedy shrňme alespoň několik základních dat, která bychom našli v každé učebnici:
- Jan Hus se narodil v roce 1371 v jihočeském Husinci u Prachatic -
Už tady se ale musíme zastavit. Ani místo Husova narození neznáme přesně. Na Husinec u Prachatic sice ukazuje řada nepřímých důkazů, historik Josef Pekař ale soudil, že Hus pochází z Husince na Mladoboleslavsku. Stejně málo víme o jeho rodině. O své matce sice Hus napsal, že byla zbožná žena, její jméno však neznáme. Měl bratra a o jeho dvou synech uvedl, že jsou zlobiví a nehodní stát kněžími.
- V roce 1393 získal hodnost bakaláře svobodných umění na pražském učení.
Narozdíl od svého spolužáka Jakoubka ze Stříbra byl ale jen průměrným studentem. Podle vlastních slov se chtěl stát knězem, aby "měl dobré bydlo a rúcho a byl lidem vzácen". Jako student hrával šachy, pil s chutí víno a zúčastnil se i žákovské koledy, při které studentský biskup vjel na oslici do kostela. S odstupem času toho Hus velmi litoval.
- Roku 1396 se stal Mistrem svobodných umění a o dva roky později opisuje Viklefovy traktáty.
Hus nebyl sám, koho názory anglického reformátora zaujaly. Okouzleni jeho spisy byli i Jakoubek ze Stříbra, Štěpán Páleč a další mladí čeští učenci na pražské univerzitě. Spor o Viklefa během krátké doby rozdělí pražské učení a prohloubí i národnostní spory mezi Čechy a Němci. Bude to později právě zastrašený Husův přítel Štěpán Páleč, který při každé příležitosti upozorní církev na viklefské kacířství.
- V roce 1401 byl Hus vysvěcen na kněze a o rok později ustanoven správcem a kazatelem Betlémské kaple.
Třicátník Hus tak získal velmi významné a vlivné místo s velkou odpovědností. Přímo z kazatelny tu mohl šířit myšlenky o nezbytné reformě církve a jeho kázání měla mezi Pražany velký ohlas. Hus, který byl zprvu pod ochranou krále i arcibiskupa, působil v Betlémské kapli celkem nerušeně dalších sedm let.
- Teprve v roce 1403 propukly skutečně vážné spory o Viklefa.
- Roku 1409 dosáhli Hus a jeho stoupenci celkem překvapivě zvratu v poměru hlasů na univerzitě, byl vydán Dekret kutnohorský.
Češi díky němu při správě univerzity získali tři hlasy, zato cizinci pouze jeden. Král Václav IV. však vydáním dekretu sledoval zcela pragmatické cíle. Chtěl získat podporu univerzity pro svůj požadavek stát si římským císařem. Spor mezi Čechy a cizinci na pražském učení se radikalizoval, každá záminka bude dobrá.
- 1410 - arcibiskup dává spálit Viklefovy knihy
Hus se proti tomu odvolává k papežskému stolci.
- 1411 - kardinál Colonna dává Husa do klatby
- 1412 - Hus pod hrozbou interdiktu donucen odejít z Prahy
Ve stejném roce jsou v Betlémské kapli slavně pochováni tři mládenci, kteří byli jako první oběti odboje popraveni na Staroměstském náměstí.
- 1413 - Hus na Kozím hrádku
Káže venkovským lidem, píše svá vrcholná díla O církvi, českou Postilu, překládá Písmo do češtiny.
- 1414 - Hus přes varování přátel odjíždí na koncil do Kostnice
Cesta tehdy trvala přes tři týdny. Koncem listopadu je Hus zatčen, vyslýchán a uvězněn u dominikánů.
- 1415 - 6. července je upálen na hranici za hradbami města Kostnice.
Jeho poslední slova prý byla: A na této pravdě evangelia, již jsem psal, učil a kázal na základě výroků a výkladů svatých otců, chci dnes vesele zemříti
"Každý, kdož chceš kralovat s Kristem, miluj s ním i chudobu, abys u něj spočinul jako žebrák Lazar. Vždyť nikdo nemůže radovat se společně se světem a současně kralovat s Kristem. Duchovní nemají držet majetek lidským či občanským právem ve smyslu panování a pravomoci. Čili není to blud ani kacířství, když Kristus, apoštolové a ostatní svatí to svým životem a řečí účinně dokazovali."
Citát z Husových kázání nás nyní přenese přímo k myšlenkovému odkazu Mistra Jana. Co kritizoval především, byla zpustlost církve, kramaření s odpustky, svatokupectví a hromadění majetku v církvi.
"Hus tady držel dobrou tradici prvotní církve. Tradici otců, kteří všichni věděli: na majetek pozor, majetek je nebezpečný. Je to někdy možná dobrý sluha, ale většinou se stává velice zlým pánem. On si člověka osedlá,"
říká evangelický farář a významný teolog Miloš Rejchrt. Překvapivě ale dodává:
"Hus nepatří mezi reformátory. Možná, že mnohé evangelické ucho tím vůbec nebude potěšeno, ale já si to jednak myslím, a jednak se to dá doložit. Hus je člověkem středověku. Reformátoři viděli, vnímali a prožívali svět i svůj vztah k Bohu docela jinak, než Mistr Jan Hus."
Ten podle Miloše Rejchrta kladl velký rozdíl mezi kněží a prosté věřící. Na kněží byl mnohem přísnější. Kritizoval také vlažnost a formálnost ve věcech církevních:
"Nejhůře jsou na tom ti, kteří nedoufají ani v Boha, ani v přímluvu svatých. Zoufají nad svou spásou a jen z jakéhosi zvyku chodí do kostela a na způsob pohanů ctí dřevěné obrazy a kameny."
Na rozdíl od pozdějších reformátorů Hus ale také zcela středověkým způsobem uvažoval o ženách:
"K ženám - zásadní nedůvěra, žena je ta pověstná nádobka neřesti, žena je vždycky ten, kdo je u hříchu první a aktivní. Později se v církvi, minimálně tedy v reformačních církvích, tato optika změnila."
vysvětluje Miloš Rejchrt. Husův vztah k ženám se ale podle něj časem také změnil:
"Život ho dokonce dohnal k tomu, že svoje zásadní teologická stanoviska musel mírně revidovat, když do Betlémské kaple mu přicházely ty zbožné a obětavé ženy. Musel s nimi jednat zřejmě trochu jinak, než jak byl naučen celou tradicí."
Nejznámější - a často zneužívané - citáty z Mistra Jana Husa jsou jistě Pravda vítězí a slova Mluv pravdu, miluj pravdu, braň pravdu, přej pravdu druhým... Svůj odkaz věřícím ale shrnul i ve svých Devíti zlatých pravidlech:
První zlaté pravidlo: Ten, kdo dá Bohu za svého pozemského života jediný haléř, ten Pánaboha uctí a své duši víc prospěje, než kdyby po smrti tolik zlata dal, jako se vejde mezi nebem a zemí.
Druhé zlaté pravidlo: Ten, kdo jediné nespravedlivé slovo vydrží pro Boha, ten více Pánaboha uctí a své duši prospěje, než kdyby o svůj hřbet tolik metel zničil, kolik jich může narůst v největším lese.
Třetí zlaté pravidlo: Ten, kdo se vůči slabšímu nebo nižšímu člověku pokoří, ten víc Pánaboha uctí a své duši prospěje, než kdyby putoval z jednoho konce světa na druhý, a přitom v každé šlépěji zanechal krvavý otisk.
Čtvrté zlaté pravidlo: Ten, kdo nechá Boha vládnout všemi svými údy, ten více Pánaboha uctí a své duši prospěje, než kdyby kvůli Bohu po hlavě prochodil celý svět.
Šesté zlaté pravidlo: Kdo si váží Pánaboha nade vše stvoření, ten více Pánaboha uctí a své duši prospěje, než kdyby Matka boží se všemi svými svatými za něj prosila.
Sedmé zlaté pravidlo: Ten, kdo nikoho nerozumně nesoudí, ten více Pánaboha uctí a své duši prospěje, než kdyby byl jako sv. Vavřinec na rožni upálen.
Osmé zlaté pravidlo: Ten, kdo nějakému stvoření učiní pro Boha jakékoli milosrdenství, ten Pánaboha víc uctí a své duši prospěje, než kdyby byl jako sv. Pavel vytržen do třetího nebe.
Deváté zlaté pravidlo: Ten, kdo se neprotiví Boží vůli, ten více Pánaboha uctí a své duši prospěje, než kdyby svět, kdyby mu patřil, daroval Bohu."
Osobnost Mistra Jana Husa po staletí rozdělovala českou společnost. Teprve poslední léta s sebou nesou pokus katolické církve o ekumenické překonání rozdílů. Velkou zásluhu na tom měl papež Jan Pavel II., který jako první o Husovi hovořil ne jako o kacíři, ale o reformátorovi. Vyzval dokonce české katolíky, aby hledali k Husovi novou cestu. Jedním z katolických teologů, kteří se osobností Mistra Jana Husa zabývají už desítky let, je Prof. Tomáš Halík. V nedávné soutěži o největšího Čecha byl dokonce Husovým obhájcem.
"Hus mne svým způsobem doprovází celý život a to byl myslím také důvod, proč jsem byl požádán, abych se ujal obhajoby Husa. Nikoliv tedy jenom z toho formálního důvodu, že jsem jeho profesním kolegou, že jsem právě jako on katolický kněz a zároveň učitel Univerzity Karlovy."
S čím jste se při přípravě pořadu o Husovi potýkal?
"Co pro mne bylo skutečně těžké, bylo zjednodušit to, co jsem o Husovi poznal za mnohá léta, do podoby několika populárních tezí, které unese pořad pro většinového diváka. To pro mne bylo opravdu utrpení, protože já nemám rád takové zjednodušující soudy."
A co pro Vás jako teologa Hus znamená?
"Hus pro mne znamenal hodně už jako pro chlapce. Já jsem nevyrůstal v katolickém prostředí, spíš v takovém čapkovsko - masarykovském, a Hus byl pro mne hrdinou mravním, protože mne vždycky imponovaly postavy, které se dovedly na základě svého svědomí postavit proti většinovému mínění, proti moci. Tak jsem ho tenkrát vnímal. Pak jsem se na začátku svých univerzitních studií stal věřícím člověkem, katolíkem, a měl jsem možnost podívat se na české dějiny z jiné perspektivy, než byla ta populární jiráskovská, později hodně zneužitá komunistickou propagandou. Uvědomil jsem si, že Hus byl hodně zneužíván proti katolické církvi v polemice vůči Rakousku - Uhersku za první republiky i před tím, a potom samozřejmě v propagandě komunistické. Husovská problematika je složitější. A já jsem se k ní vrátil v 80. letech, kdy jeden blízký spolupracovník papeže Jana Pavla II. publikoval v Polsku podnětný článek nazvaný Hus - heretik či předchůdce 2. Vatikánského koncilu? Ukázal, že Hus vlastně anticipoval mnohé myšlenky, ke kterým se potom vrátil ten reformní Vatikánský koncil. A já jsem na tomto základě napsal v samizdatu studii, kde jsem předložil vizi, že jednou slovanský papež v Praze se vyjádří o Husovi vstřícně. Tenkrát to vzbudilo mezi některými autory posměch, ale pak se to za několik let stalo."
Vy sám jste s papežem o Husovi mluvil?
"Já jsem byl pozván do Vatikánu, abych se podílel na přípravě první návštěvy Jana Pavla II. v naší zemi. A už při tom úplně prvním setkání, které tomu předcházelo, v listopadu 1989, se mne papež Jan Pavel II. zeptal: co uděláte s tím Husem? A na základě této otázky se utvořila i oficiální komise pražského arcibiskupství, která byla ekumenická, přizvala i evangelické bohoslovce a experty a skoro deset let se zabývala husovskou otázkou. Výsledkem byla ta památná konference o Husovi ve Vatikánu v roce 1999, kde zazněla slova Jana Pavla II."
Jak se tedy papež Jan Pavel II. k osobnosti Mistra Jana Husa stavěl?
"On, který se tak zasloužil o rehabilitaci různých postav, které byly v minulosti církví poškozeny, měl skutečný zájem, aby církev zaujala nějaké nové stanovisko k Husovi. A zdůrazňoval mi, že to byl polský teolog z Krakova, který se jako jediný za Husa na koncilu v Kostnici postavil. Takže jsem měl možnost o tom s papežem hodně hovořit, byl jsem rád, že i on při všech návštěvách naší země o Husovi promluvil, a to ve formě otázky, zda nás katolíky a evangelíky dnes tato postava může spíš spojovat než rozdělovat."
A rozděluje podle Vás Hus dodnes českou společnost?
"Já myslím, že rozhodně ne tak, jak to bylo v minulosti. Na obou stranách dnes spíš převažuje vstřícný ekumenický postoj. Lidé vědí, že moderní církev a zejména Jan Pavel II. a před ním 2. Vatikánský koncil se velice kriticky postavil k temným stránkám církevní minulosti. Samozřejmě ale existují lidé, kteří mají ten černo-bílý pohled. Já potom, co jsem se zúčastnil pořadu o největším Čechovi jako Husův obhájce, jsem také dostal nějaké sprosté dopisy. A to z obou stran, od militantních katolíků starého typu s tím, jak mohu obhajovat kacíře, a na druhé straně velmi podobné i z toho druhého tábora. Jak je možné, že katolický kněz, když katolická církev Husa zapudila, se ho dnes zastává? Takže samozřejmě takové černo-bílé pohledy a ideologická schémata u části lidí přežívají. To asi tak vždycky bude."
"Tady je asi třeba rozlišit několik věcí. Jedna věc jsou teologické otázky. Já se dokonce domnívám, že v tom sporu, který vyvrcholil odsouzením Husa na kostnickém koncilu, nešlo ani tak o dogmatické otázky. Tam se skutečně Hus příliš neodlišil od katolického učení. Šlo spíš o pojetí práva. A ty složité teologicko - právnické otázky středověku, to je něco, co je předmětem zájmu úzkých specialistů. Do toho člověk, který není do problematiky zasvěcen, mnoho nevidí. Jiná věc je Husova mravní osobnost, ale tam myslím nebylo pochyb. I katolíci, kteří se i dost radikálně rozcházeli s Husem co do jeho učení, měli vždycky úctu k tomu, že se po té mravní stránce snažil žít jaké vzorný katolický kněz. Je tu ovšem ta třetí vrstva, a to je Hus paměti národa. A tam byl samozřejmě přemalován nejrůznějšími ideologickými přemalbami jednotlivých zájmových skupin a jednotlivých věků. A tady trošku rozhrnout ty ideologické přemalby, aby ta postava vyvstala v nějaké lidské přesvědčivosti, je něco, na čem je možné ještě pracovat."
Osobnosti Mistra Jana Husa je k 590. výročí jeho upálení věnována i rozsáhlá výstava na Pražském hradě. V chronologickém přehledu je na ní prezentován Husův život i významné události, které jej provázely. Je tu řada originálních listin, knih i vyobrazení, která mají Husa přiblížit současným návštěvníkům výstavy. Prof. Petr Čornej, jeden z autorů výstavy, o jeho osobnosti řekl:
"Hus měl nepochybně obrovské charisma. Jinak by nebylo vysvětlitelné, proč měly jeho reformní myšlenky v české společnosti takový ohlas a proč se vlastně Hus stal symbolem a mluvčím české reformy. Jeho význam spočívá také v tom, že ač zprvu podporován arcibiskupem i králem, necouvl ze své cesty ani poté, co podporu těchto vlivných osobností ztratil. A neváhal se dostat ani do sporu s papežskou kurií. Málo se ví, že Hus vlastně vyprovokoval tento proces sám tím, že zažaloval arcibiskupa u kurie za zabavení a posléze spálení Viklefových knih. Nemohl tušit, že tato kauza vlastně povede až ke kostnické hranici."
Náš dnešní pořad, věnovaný Mistru Janu Husovi, končí. Za všechny, kdo se na jeho přípravě podíleli, se z pražského studia loučí Milena Štráfeldová
