Josef Pelnař: vzali jsme děti, nasedli do auta a jeli do Čech
Národopisné muzeum představuje Folklorní regiony Čech, Moravy a Slezska. Tentokrát ale zavítalo až za hranice, do rumunského Banátu. Přijel i Josef Pelnař, rodák z Bígru, který teď žije v Praze. A připomněl, jaké písničky se dodnes v Banátu hrají.
"Hraju už dlouho, ale učil jsem se sám, protože se mi to líbilo. Neměl jsem možnost chodit do hudebky. Pocházím z vesnice Bígr, která je 25 kilometrů od Nové Moldavy a je na kopci ve výšce 518 metrů. Je nejhezčí z těch šesti českých vesnic. Má tvar kříže a je tam prostě ráj."
Na přednášce jsem slyšela, že jsou u vás zajímavě barevné domy. Nejsou fádní. Jaký je ten váš?
"Teď jsem si ho předělal do žlutohnědé. Ale domky jsou tam většinou modré, světle modré."
Kdy přišli do Banátu vaši předci?
"Roku 1827 byl postaven kostel, tak počítám, že někdy před tím. Bylo to za Rakousko-Uherska. Obyvatelé vesnice pocházejí z Domažlicka. Máme tam příjmení jako Pelnařovi, je tam Dlouhý, Mleziva, Škodnička. Jsou tam i německá příjmení Stefbauer, Schneider."
Když porovnáváte Banát svého dětství a teď, jaký je to rozdíl?
"Je to velký rozdíl, třeba v elektřině. Vesnička měla svůj generátor. Bylo to za komunismu a muselo se šetřit. Elektřina se dodávala 4 až 6 hodin denně a jen večer. Po roce 1990 se tam natáhly kabely, elektřina, televize, počítače. Doba, co bývala tenkrát, už zaniká. Je to modernější, ale už to možná není tak atraktivní."
Děti rumunsky nemluví
Když byly děti větší, stál Josef Pelnař před volbou kam půjde - větší rumunské město nebo Česká republika.
"Šli jsme do Česka a teď bydlíme v Praze. Chceme, aby měly děti dobré vzdělání. To nás taky přitáhlo do Prahy. Ve vesničce sice máme osm tříd, škola je vybavená počítači, je tam elektronická tabule. Vybavení nadstandardní, ale málo dětí. Říkali jsme si: co bude až děti skončí těch osm let. Buď jsme mohli jít do města, nebo už teď do Čech. Rozhodli jsme se pro Čechy. Máme tu příbuzné a je nás tu víc. Mladé rodiny jsou tady, scházíme se. Rodiče máme v Banátu a dvakrát třikrát ročně jezdíme do Bígru."
Jaký byl váš příchod do Čech?
"Napakovali jsme auto, plný kufr, manželka a dvě děti a jeli jsme z vesnice rovnou do Prahy. Nikoho jsme tady neznali, například sousedy, jak jsme byli zvyklí z Bígru. Děti měly problém na ulici. U nás vyšly a tam bylo jen naše auto. Tady vyšly a bylo tam minimálně 20 aut. Říkaly: které je naše? Jdeme domů. Bylo to těžké ten první rok, než si děti zvykly a my taky."
Který to byl rok?
"2008. Přijeli jsme 8. července."
Vy jste zahrál písničky, které se hrají v Banátu. Jak vypadají pouti a zábavy v Rumunsku?
"Zábavy se tam dodržují. Je to od večera do rána a ne jen čtyři nebo šest hodin. Každý ví, že je zábava, nikoho to neruší. Lidé si rádi zatančí, pobaví se. Bohudík se to tam dodržuje. A poutě taky. Do kostela se chodí pravidelně každou neděli i dvakrát denně. Teď, když je velikonoční půst, tak se chodí i ve středu, v pátek. Máme tam faráře, který k nám dojíždí za tři týdny, je to taky rodák, pan farář Mašek. Už tam působí víc než 30 let a je náš nejoblíbenější. Staré babičky už by nechtěly změnu, protože to by třeba nebyly mše v češtině. Učitel je taky Čech. Sice je v Banátu život takový drsnější, ale pracovat se musí všude. A doufejme, že se to někdy zlepší."
Mluvíte výborně česky. Co vaše děti, neměla na ně vliv třeba rumunská televize?
"Děti neumí vůbec rumunsky. I když my bychom chtěli, aby se naučily, každá cizí řeč je dobrá. My s nimi vůbec rumunsky nemluvíme, ani v Rumunsku. Rumunsky mluvíme jenom když jdeme do města někam na úřad, nebo na nákupy."
Jak vy umíte rumunsky?
"Líp než česky. Naučil jsem se to ve škole. Od první do čtvrté třídy byla rumunština povinná. Všechny předměty jsme sice měli v češtině, ale dvě hodiny denně byla rumunština. Pak jsme šli buď do internátu nebo k příbuzným. Něco jsme už znali, zbytek se naučili a do té 12. třídy pořád byla rumunština. Spisovně si myslím, že umím líp rumunsky než česky."
Co říkají lidé na turisty z Česka?
"Je to dobrý přivýdělek pro lidi, kteří tam bydlí, pro ty důchodce. Možná někteří nemají takové podmínky, ale jiní jsou vybavení a mají tam všechno."
Nelituje odchodu?
"Nelituju. Stejně by nás to neminulo. Je vidět, že ta vesnička chátrá. Buď bychom museli někam do města nebo do Čech. Všichni šli do Čech. Tady se scházíme, děláme si tu svoje zábavy. Většina mladých rodin je tady. Naši rodiče, kteří zůstali v Bígru pryč nechtějí. Mají důchod, taky nechtějí změnu, že by přešli z vesnice do města anebo za baráku do paneláku. My tam máme dům a pole. Získali jsme české občanství, máme i rumunské a neplánujeme, že bychom se tam někdy vrátili. Ale prodávat to nebudeme. Třeba tam budou chtít naše děti. Nevíme, co se může přihodit. Je to naše a je to tam hezké. Každý koutek tam má svoji krásu,"
dodal Josef Pelnař v rozhovoru pro Radio Praha. Příští týden u krajanů v rumunském Banátu ještě zůstaneme. Budeme si povídat třeba o tom, jak malují své domy, že zavázání šátku je hotové umění a které věci českých krajanů půjdou do muzea v Česku.
