Vychází zábavné vzpomínání Karla Engliše na zákulisí politiky za První republiky
Tož poslouchejte, jak jsme budovali republiku – tak se jmenují paměti politika a ekonoma Karla Engliše, které dnes vycházejí u příležitosti 60. výročí jeho úmrtí. Engliš byl jako guvernér Národní banky a ministr financí jedním ze strůjců hospodářského zázraku První republiky. Za komunistů jeho dílo i podíl na budování Československa téměř upadlo do zapomnění. Engliš byl zakázaným autorem, také proto velká část jeho děl dosud nebyla publikována.
O nově vydané knize si povídáme s Vítem Pokorným, předsedou Spolku přátel profesora Karla Engliše a zároveň pravnukem této významné osobnosti.
Vzpomínky Tož poslouchejte, jak jsme budovali republiku vycházejí poprvé, nebo již byly někdy publikovány?
„Jedná se o úplně první vydání. Ty vzpomínky čekaly řadu desítek let na své objevení, věděli o nich jenom ti nejzasvěcenější odborníci, já bych odhadoval, že to bylo několik málo jednotlivců.“
Co má čtenář očekávat, jsou to politické memoáry nebo spíš lehčí čtení o zákulisí politiky za První republiky?
„Řekl bych, že to je kombinace obojího. Je to pohled do zákulisí První republiky, ale i období předcházejících. Je to beletristické, odlehčenější čtení, žádná těžkotonážní literatura. Je to zábavná literatura a zároveň velmi zajímavý zdroj informací o První republice. O tom, jací ti lidé byli, jaké měli povahy, jaké spolu měli vztahy, co předcházelo a co následovalo po některých rozhodnutích. Myslím si, že to splňuje oba dva ty aspekty, které jste naznačil.“
Když mluvíme o tom, že kniha obsahuje osobní vzpomínky a různé zábavné historky, vybavíte si nějakou, která Vás osobně buď pobavila nebo dojala?
„Takových je tam celá řada. Třeba historka o tom, jak se Karel Engliš učil jezdit na koni a proč s tím přestal. On ho do toho „navezl“ předseda vlády Udržal, který Engliše přesvědčoval, že jako guvernér Národní banky by měl jezdit na koni. Karel Engliš se v tom skutečně velmi zlepšoval, Udržal mu pak vlastnoručně vystavil diplom, kde potvrzoval, že Engliš jízdu na koni zvládá a dokonce se pouští do volné přírody. Ale následně se Karlu Englišovi ozvala armáda a nabídla mu vlastního koně a veškeré vybavení, které by si přál. Karel Engliš jako velice mravný člověk za tím tušil nebezpečí korupce a řekl si, že to takhle nejde. Přestal jezdit na koni a odpověděl armádě, že nemá zájem. Engliš píše, že v armádě byli překvapeni, nechápali proč. On tím předcházel riziku, že by byl někomu, v tomto případě armádě, nějak zavázán.“
Aby nevzniknul mylný dojem, že Karel Engliš psal jen lehkou literaturu, bych chtěl připomenout, že vaše Společnost přátel profesora Karla Engliše chystá i vydání jeho vědeckých prací.
„Je to tak. My jsme záměrně začali od jeho lehčích děl, jako právě vzpomínkové texty, chceme pokračovat odbornými pracemi. Mimo jiné chceme vydat jeho Velkou logiku, což je stěžejní dílo českého národohospodářství, nebo, jak říkáme dnes ekonomie, které čeká na vydání přes 70 let.“
Karel Engliš je obecně znám jako významný český ekonom a politik s vrcholem kariéry za První republiky. Méně se ví o jeho životě v poválečném období a za vlády komunistů. Jaký byl jeho osud?
„Jeho osud byl velmi krušný. Engliš byl perzekvován za to, že aktivně pomáhal budovat První republiku jako funkční demokratický a kapitalistický systém. Komunisté ho postihli mnoha způsoby a vlastně postihli celou jeho rodinu. Nejdřív byla zakázána jakákoliv publikační činnost, bylo mu zakázáno veřejně vystupovat nebo zastávat jakýkoliv veřejný úřad. Následně mu byl redukován důchod a myslím, že na nějakou dobu mu byl dokonce důchod odňat úplně. Byl vykázán z hlavního města. Původně mu byla určena nějaká hájenka úplně na samotě. Bylo to v době, kdy mu bylo více než 70 let a byl po infarktu. V té hájence nebyla ani tekoucí voda… Pro něj to fakticky znamenalo rozsudek smrti. Naštěstí se pak rodině podařilo vyjednat, že nakonec mohl dožít ve své rodné obci v Hrabyni. Byl to opravdu vzácný člověk, protože jeho ani tyto okolnosti nezlomily. Připočtěme k tomu to, že je bližší příbuzní byli vězněni, skončili někde v uranových dolech nebo emigrovali. Přes to všechno zůstal pozitivním, činorodým člověkem. I v posledních deseti letech svého života, která strávil v Hrabyni, velmi čile psal. Je to z dnešního pohledu téměř nepředstavitelné, žít v izolaci a psát odborná díla, memoáry. Ale on se dokázal přenést přes všechny křivdy. I v jeho memoárech je vidět ohromná míra velkorysosti, nadhledu a schopnosti nahlížet události z mnohem delší časové perspektivy a s nadějí do budoucna.“
