Studenti se stávali apatičtí. To jsem nechtěla, říká Běloruska Alina, která studuje v Česku
Alina pochází z Běloruska, ale již několik let žije v České republice. Studuje zde medicínu na 2. lékařské fakultě Univerzity Karlovy.
Na své fakultě pomáhá studentům, kteří odešli z Běloruska do České republiky kvůli represím, kterým ze strany svých fakult a policie museli čelit poté, co se zúčastnili protestů proti výsledkům loňských prezidentských voleb.
„S nabídkou pomoci běloruské akademické komunitě přišel původně děkan naší fakulty už loni na podzim, kdy po protestech přišly represe a pronásledování studentů. Protestující studenti byli často vyloučeni, nebo se jim vyhrožovalo ukončením studia v případě podpory protestů. Takže pokud chtěli ve studiu pokračovat, museli se svých názorů zříct.
Pan děkan, prof. Vladimír Komárek, to srovnával s masovým vyloučením a emigrací studentů z Československa po únorovém převratu v roce 1948. Zastával názor, že česká akademická společnost musí tento historický dluh vrátit. Setkali jsme se se spoustou byrokratických složitostí a překážek, počínajíce obdržením studentských víz, až po určitá pravidla akademického převodu studentů, která jsme samozřejmě nemohli porušit. Běloruští studenti získali možnost pracovat v nemocnicích Na Bulovce a v Motole."
Co je podle Vás pro studenty v rámci zdejšího studia a pobytu nejtěžší? Jak se vyrovnávají s jazykovou bariérou nebo odloučením od kamarádů a rodiny?
„Myslím, že mnoho lidí, kteří zůstali v Bělorusku, vnímá emigraci jakou velkou výhru. Ta realita je ale bohužel trochu jiná. Nic to nemění na tom, že emigrace je dřina, a já osobně velmi obdivuji studenty a jejich snahu se co nejrychleji naučit česky a integrovat do prostředí a společnosti. Je to pro ně neskutečná příležitost, které si váží a jsou za ni velmi vděční. Na druhou stranu je to ale velká změna, na kterou se musí rychle adaptovat.
Myslím, že nejtěžší je si zvyknout na nový jazyk, nový život, novou společnost a prostředí, nová pravidla… Podle mého názoru by to bylo obtížné pro každého, ale v situaci, kdy člověk nemá jinou volbu a žádnou cestu zpátky, je to ještě náročnější. Studenti se teď samozřejmě do Běloruska vrátit nemohou, protože by se pak nevrátili zpátky, takže žádnou volbu nemají a musí tady zůstat."
Víte i o dalších fakultách Univerzity Karlovy, které přijaly studenty z Běloruska?
„Ještě na začátku studentských represí ukázaly velkou solidaritu Masarykova univerzita v Brně a Technická univerzita v Liberci. Ihned zahájily proces převodu běloruských studentů. Nabídly jim dokonce stipendium a myslím, že dnes už řádně studují.
Pokud jde o fakulty UK, tak na žádné z fakult kromě té naší se zatím nic podobného neodehrálo. Doufám ale, že po proběhlém setkání paní Cichanouské s rektorem Tomášem Zimou se situace změní a UK se stane příkladem a inspirací pro ostatní univerzity."
Jak to v Bělorusku v současné době vypadá?
„Ta situace je zoufalá, aspoň podle toho, co pozoruji a o čem čtu ve zprávách. Nejvyšší běloruský soud například odsoudil na čtrnáct let do vězení Viktara Babaryku, který byl hlavním soupeřem Lukašenka před loňskými volbami. Jde o velmi inteligentního člověka. Myslím, že před volbami se mu podařilo vzbudit naději v každém Bělorusovi. A to jen tím, že měl odvahu kandidovat, vyjádřit svůj názor a zahájit protestní hnutí.
Protesty se už teď bohužel skoro nekonají. Nikoliv proto, že by lidé s režimem souhlasili, ale každý se teď bojí skončit ve vězení, přijít o práci, o peníze a někdy i dokonce o život. Už došlo k případům, kdy někdo z politických vězňů ve vězení zemřel."
Proč jste se Vy osobně rozhodla pro studium v České republice?
„Já zde žiji a studuji už šest let. Moje cesta na medicínu nicméně začala na Lékařské univerzitě v Minsku, kde jsem strávila dva roky. Pro pochopení, proč jsem odešla, je myslím důležité si uvědomit, že Lukašenkův režim nevznikl za poslední rok, ale že se postupně stavěl těch dvacet šest let, během kterých je u moci. Je mi 24 let a ještě jsem neviděla žádného jiného prezidenta. Události posledního roku jen ukázaly, čeho všeho je režim schopný a vynesly na povrch a v podstatě i do mezinárodních médií to, co bylo po celou dobu skryto uvnitř země.
A pokud jde o studium v Česku, tak to vůbec nebylo mým původním plánem. Běloruské lékařské vzdělání dosud považuji za velmi kvalitní. Spíše mi vadil způsob, kterým se vyučuje. Celý systém je postavený tak, aby studenta zbavil vlastních názorů, a potlačil jakoukoli kritiku studijního procesu a politiky. Studenti nejsou za své názory respektováni a bývají ponižováni. Hodnocení se zakládá na osobních faktorech a často neodpovídá znalostem.
Mně jako liberálně založenému člověku to velmi vadilo. Před šesti lety jsem mezi studenty pozorovala spíše nezájem o politiku i určitou apolitičnost. Proto byl pro mě každý den na naší fakultě velmi náročný. Vadily mi povinné přednášky, povinné předměty jako ideologie Běloruské republiky a povinná účast na akcích pořádaných státem, například na zápasech Lukašenkova hokejového týmu nebo slavnostním pochodu na 1. máje. Také jsme měli povinnost si zapisovat na přednáškách poznámky, které se potom kontrolovaly, a kdo ty poznámky neměl, nedostal zápočet.
Co bylo nejhorší a velmi mě děsilo, bylo to, že daný systém opravdu fungoval. Pozorovala jsem to na studentech vyšších ročníků. Stávali se víc apatičtí, protože je už nic nezajímalo, nevzdorovali, nebránili vlastní názory. Přestali se snažit. Čím byli starší, tím víc jsem si toho všímala. Děsila mě představa, že dopadnu stejně a přijdu o vlastní hodnoty, názory a nakonec i o svou osobnost. Začala jsem tedy hledat jiné možnosti a nakonec jsem v České republice našla vše, co mi v Bělorusku chybělo. Stejně jako studenti se tu cítím bezpečně. Cítím, že jsem svobodná, nebojím se vyjadřovat své vlastní názory, mám spoustu příležitostí pro rozvoj a jsem ráda, že mohu být součástí této demokratické společnosti."
Chtěla byste zde po studiu zůstat, nebo se vrátit zpět do Běloruska, pokud to bude možné?
„Já osobně neznám ani jednoho politického emigranta, který by se nechtěl vrátit do své země. Poněkud paradoxní je, že většinou musí odejít ti nejprogresivnější lidé. Jsou to lidé, kterým nejvíc záleží na jejich zemi, a kteří si uvědomují hodnotu svobody a volby, a chtějí přispívat na rozvoj občanské společnosti své země. Takové lidi bohužel běloruský stát nepotřebuje. Jsou pro něj nepohodlní a těžko ovlivnitelní státní propagandou, protože mají vlastní rozum a vidí, jak věci doopravdy fungují a nevěří tomu, co se říká v televizi. Proto nemají jinou možnost než emigrovat, protože v opačném případě by jim hrozilo vězení. To ostatně potvrzuje i vysoký počet politických vězňů. Dneska je to 534.
Jak jsem už říkala, jsem v Česku velmi spokojená. Rovněž se ztotožňuji s myšlenkou, že když mám možnost zde studovat, tak bych dané zemi měla něco vrátit. Myslím, že tu tím pádem ještě chvíli zůstanu. Na druhou stranu se ale také ztotožňuji se svou zemí. Vždycky jsem byla Běloruska a zůstanu Běloruskou."
