Praha velkoryse pomohla uprchlíkům. Před 100 lety.
Masarykova Ruská pomocná akce pozvala do Československa desítky tisíc uprchlíků ze Sovětského Ruska. Československá pomoc se soustředila především na chudé studenty. V Praze, ale v dalších městech, byly urychleně otevřeny školy i univerzita s výukou v ruštině, mladí lidé dostávali stipendia.
O této největší humanitární akci v dějinách Československa mluvíme s historičkou Danielou Kolenovskou z Univerzity Karlovy.
D.Kolenovská: „Ruská pomocná akce byla silnou společenskou reakci na to, co se dělo v Sovětském Rusku, na občanskou válku, bolševický teror, který v roce 1919-1920 začínal. Nejdřív to byla společenská snaha shromáždit šaty a oblečení a poslat je do Ruska. Tedy pomoc na místě. V tom můžeme situaci docela srovnávat s dnešními trendy v humanitární spoluprácii, ta snaha pomoci na místě je patrná i dnes. Následovalo to, co už známe jako ruskou pomocnou akci. Ta začala v létě roku 1921. To je reakce na příliv uprchlíků z tohoto území, kteří pochopili, že je tam nečeká dobrá budoucnost a že jestli si chtějí zachránit život, musí utéct pryč. Masaryk s Benešem, a také Karel Kramář, jak o velký rusofil, jako člověk, který vybízel československou společnost k pomoci, mají na ruské pomocné akci velký podíl. Oni se v konsensuálně shodli na tom, že je třeba ze státního rozpočtu vyhradit určitou částku pro založení ruských a ukrajinských kulturních, vědeckých a školských institucí u nás. A že je potřeba začít platit stipendium mladým, kteří kvůli 1. světové válce, kvůli občanské válce a poměrům, které panovaly v Rusku, aby dokázali dostudovat. Obecně všichni politici v Československu nepředpokládali, že se bolševici udrží. Byl to jasný předpoklad, že desetitisíce studentů, kterým dokáže Československo pomoci, se pak budou po dokončení vzdělání schopni rychle vrátit a pokračovat ve zdárném vývoji Ruska, tak, jak by si to evropská politika přála, aby to byl mírumilovný, vstřícný a přátelský stát. Bavíme se zhruba o 30 000 lidech, kteří systémem různě procházeli, jak už tak studenti mizí a objevují se v systému. Známe počty z roku 1931, a v té době to bylo 22 000 studentů nebo lidí, kteří čerpali nějaké prostředky z ruské pomocné akce.“
Když se ještě vrátíme k první etapě pomoci na místě. Nyní je to už nepříliš známá akce. Jak to probíhalo? Dodávat materiální nebo humanitární pomoc do občanské válkou rozvráceného Ruska nebylo asi nic jednoduchého.
D.Kolenovská: „Lepší Československá společnost předpokládala, že zorganizuje veřejné sbírky a ve formě balíčků je doručí na konkrétní adresy. Na Sovětské straně byl někdy problém, že je zavalovali velikými cly. Někdy se ani nevyplatilo si ten poštou doručený balík vzít, protože zaplacené clo by mnohdy převyšovalo hodnotu zboží v balíku. To, že se do bolševického Ruska a i do pozdějšího Sovětského Svazu posílaly balíky s obnošeným šatstvem, to je realita. Je to zaznamenáno i ve vzpomínkách ruských nebo ukrajinských studentů, kteří později v Praze, Bratislavě nebo Brně studovali. To, co nemohli nosit tady, zkrátka zabalili a posílali domu, protože tam to bylo potřeba.
Posuneme se k tzv. druhé etapě pomoci. Říká se, že Praha a celé Československo byly významnými centry ruské emigrace. Skutečně to platí i v mezinárodním srovnání? Lišil se něčím český přístup?
D.Kolenovská: „K velkým centrům ruské emigrace patří především Paříž a Berlín. Praha je velice specifická. Ta velká evropská města dávala šanci lobovat u vlád těch konkrétních zemí, aby ta situace na frontě se Sovětským Ruskem nebo forma uznání bolševického státu vycházela ke prospěchu emigrantů, k těm, kteří museli utéct před bolševiky. Praha takto silná nebyla, její výhoda byla, že se jednalo o slovanský stát, takže ti rusko-, ukrajinsko- a běloruskojazyční emigranti tady nacházeli poměrně přijatelné prostředí stran svého uplatnění ve společnosti. Pokud bych se vrátila ke studentům, často se věnovali přírodním oborům nebo medicíně, kde jejich rodný jazyk nebyl takovým hendikepem. Ten program Ruská pomocná akce neměl obdoby. Nebyl orientovaný na majetnou část uprchlíků, kteří mohli lobovat v Paříži nebo v Londýně, ale právě na chudé, mladé lidi, aby mohli dokončit svá studia. To nemá obdoby, nabídka to byla velkorysá. Z tohoto důvodu se v Praze shromáždili v roce 1921 davy studentů. V zápisech z té doby vidíme množství později známých jmen. Během let 1921-1925 je Praha v tomhle unikátní. Existuje tu Ruská univerzita, která je v podstatě přenesená z ruského prostředí do Prahy. Ta tím získává elitní znalce ruského prostředí.“
Proč Rusové v Československu nezůstali
V určitou chvíli tu bylo až 30 000 těchto emigrantů, hlavně studentů. Kolik z nich tady zůstalo? Víme, že později došlo k tragické události, kdy po skončení Druhé světové války byla spousta lidí odvlečena. To už ale nešlo o desetitisíce lidí. Kdy ti lidé odjeli a kam?
D.Kolenovská: „Postupně se ukázalo, že se bolševici navzdory očekávání v Rusku udrží. Ve chvíli, kdy je uznaly první mocnosti, a to Francie a Británie, a uzavřely s nimi obchodní smlouvu, si emigranti uvědomili, že se nejedná jen o několik let, kdy dokončí studia. Osobní kariéry upřednostnili oproti zájmům národů. Jednotlivci samozřejmě v organizovaném odporu setrvali. V tom jsme jako země nebyli moc výhodní, protože Ruská pomocná akce se orientovala na kulturní a vzdělávací činnost a politické spolky z principu věci nebyly možné. Takže je ta pomocná akce nesponzorovala. Když tedy lidé dokončili vzdělání, očekávalo se, že najdou uplatnění někde jinde. Pracovní trh na ně nebyl připraven, absolventi se na něm nemohli uplatnit a posouvali se dál na západ. Nebo se vraceli do Sovětského svazu, protože nová ekonomická politika v roce 1926-27 a dále i ve 30-tých letech, kdy si Sovětský svaz zdánlivě velice dobře poradil se světovou hospodářskou krizí. Pro mnohé z absolventů se zdálo lepší vrátit se domů a spolupracovat s bolševiky. Sovětský svaz vypadal, že revoluční křeč překonal a zbavil se násilí. Československo rozpočet zkracovalo a zlomovým bodem je světová hospodářská krize, kdy prostředků nezbývalo ani pro vlastní obyvatele. Tam jsou potom takové limity, že například medici s nansenovskými pasy, pokud absolvovali, tak dostali diplomy jen pod podmínkou, že nebudou praxi vykonávat na našem území. Tím se stát staral o práci pro své občany.
Pokud jde o občanství a možnosti ho získat, tam byl limit 10 let pobytu v zemi, což splňovala jen část emigrantů. Někdo pragmaticky občanství přijal, ačkoli se cítil Rusem nebo Ukrajincem a chtěl nebolševický vlastní stát. Často mu to pomohlo pracovat třeba ve státních službách, v té době se to týkalo mnohem širšího spektra profesí a prací. Hospodářská krize prostředky, které měla Ruská akce k dispozici, naprosto ztenčila. Ty už potom směřovaly jenom k těm, co potřebovali dostudovat a byli už dříve zařazení do programu. Noví studenti, akademici, vědci, učitelé se nepřijímali. Další zlom přišel s nástupem Hitlera v Německu, kdy se pro nás naléhavější zdáli uprchlíci valící se z Německa. Takže jsme se spíše věnovali těmto uprchlíkům a ti co byli z Ruska, Ukrajiny a Běloruska už měli mít cestu nalezenou. S tímto znakem pak přišli do roku 1945, naše společnost k nim neměla příliš intenzivní vztah a situace byla rozjitřená. Když 11.5.1945 začaly speciální jednotky Rudé armády zatýkat podle jmenných seznamů ty, kteří tu ještě zůstávali, našlo se minimum lidí, kteří je bránili. Děly se únosy. Ráno se na prahu objevil někdo, kdo mluvil rusky, říkal, že potřebuje ukázat cestu… Tatínka, který mu ji šel ukázat, už nikdy neviděli. To byl náhlý obrat ve vztahu společnosti a emigrantů. Přes to, že někteří už Československé občanství měli, byli státu lhostejní a ono je toho občanství zbavovalo a vydávalo je.“
Když se ještě vrátíme do 20-30 let a podíváme se na to z pohledu české společnosti, jaký byl většinový názor? Nevznikaly tehdy kritické názory ve společnosti, jak se k tomu stavilo veřejné mínění?
D.Kolenovská: „Nenaráželo se na nějaké střety. Praha zahrnovala katolické protestanské i pravoslavné prostředí. Po náboženské linii nevznikaly žádné konflikty. Jak jsem zmiňovala, nejednalo se o nijak bohatou část ruské uprchlické vlny, která čítala 6 milionů obyvatel, kteří se rozprostřeli po světě. Ti lidé neměli peníze a dostávali nuznou podporu, nemohli si příliš vyskakovat. V dobových novinách jsem našla snad jen dvě zprávy, že by někde vzniknul nějaký problém, třeba kvůli alkoholu. Je třeba zmínit osobu, která měl na tehdejší společnosti veliký kredit a to byla dcera prezidenta Masaryka Alice. Vedla Československý červený kříž a hodně dělala pro nemajetné studenty. Založila studentský domov na Albertově. Tam bylo možné se stravovat, vzdělávat, cvičit. Studenti se vzájemně učili, vzájemně si hledali práci, byl tam překladatelský servis. Byla tam vysoká aktivita celé skupiny a ta zamezovala konfliktům.“
