Carmen, která miluje Janáčka
Poté, co dosáhla řady úspěchů na mezinárodní scéně, se Dagmar Pecková vrátila do Česka. Pražské publikum si ji pamatuje především jako fenomenální Carmen. Před několika týdny poprvé vystoupila v hlavní roli v opeře Sedm smrtelných hříchů v pražské Státní opeře, stále nahrává CD a také organizuje festival Zlatá Pecka v rodné Chrudimi. V rozhovoru pro Radio Prague International mluví o své zatím poslední roli, experimentálních operních inscenacích a předsudcích českého i o vánočním alba Exaltatio.
Máte po premiéře a zajímalo by mě, které období máte raději. To, když se zkouší a musíte chodit do divadla i přes den nebo když je po všem a představení už běží. Co je zajímavější?
D.Pecková: „Myslím si, že příprava a objevování věci, která se zkouší a hraje je asi to nevíce tvůrčí období umělce vůbec, pak je premiéra a od druhého představení dál to začne žít. Někdy i trošku vlastním životem, ale to je i dobře, protože se v tom člověk najde. Člověk si utvrdí procesy, které se zkoušely. Nejhorší je, že někdy přijdou povolaní, kteří si tedy myslí, že jsou povolaní, ale pak už je to od druhého představení v pořádku.“
Proč je premiéra špatná? Kvůli těm „povolaným“ nebo kvůli trémě?
D.Pecková: „To je jedna věc, že člověk se ne vždycky uvolní, jak by chtěl a samozřejmě tam jsou vždycky nějací chytrolíni, kteří si myslí, že všechno ví nejlíp. Je to samozřejmě takový boj na dvou frontách. Myslím si, že kritici by se měli snažit tomu představení spíš pomoci...“
Vaší poslední premiérou byla opera – balet Sedm smrtelných hříchů Kurta Weilla, což není úplně běžné představení. Co je pro vás zajímavější, co je větší výzva - účinkovat v italských operách, ve Verdim, v Carmen, které každý zná a člověk na nich může udělat jméno a větší kariéru. Připoutává to určitě víc pozornosti veřejnosti. Nebo to objevování něčeho ne tak notoricky známého je zajímavější?
D.Pecková: „Vždycky jsem zneužívala popularity, kterou jsem si tu udělala na Carmen a v zahraničí hlavně na Janáčkovi, abych přitáhla lidi i na projekty, které nejsou úplně známé. Weill a jeho Ballet Chanté, to je zpívaný balet, který byl vytvořen jako poslední dílo dvojice Weill Brecht v Paříži v roce 1933 na objednávku pro operní dům Champs Éllysées. Tady u nás se hrálo jednou, v cizině hodně, hrálo se to hodně v Paříži, ve Stuttgartu v Hamburku. Nový projekt pana Hansena, šéfa Státní opery a Národního divadla je úžasný. Opera non grata sem přivádí tituly, které jsou tu méně známé. Jsou to hlavně němečtí židovští autoři, kteří v Čechách tvořili nebo dělali divadlo mezi dvěma válkami. Je dobré tuto kulturu oživit, abychom věděli, odkud pocházíme a odkud přichází naše kultura. Že to není slavismus, který se tu snaží už od rozdělení Rakouska prosadit.“
Máte pocit, že je české publikum ve srovnání se západní kulturou konzervativnější?
D.Pecková: „Když vezmu reakce normálních lidí, kteří na Weilla nebo Schoenberga jdou a mám od nich zpětnou vazbu, hrozně se jim to líbí a jsou z toho nadšení. Je to tak diametrálně rozdílné, než oficiální odborné kritiky, že až žasnu. Lidi, kteří na to jdou, vnímají pudově a nějakým způsobem to k nim promlouvá a jsou schopni to pojmout a velmi pozitivně. Většinou tomu i porozumí. Například u Weilla je strašně moc vjemů, je tam tanec, zpívání, krásně udělaná scéna a přes to jsou lidé nadšení a chtěli by to vidět ještě jednou.“
Na druhou stranu v českém povědomí pořád existují předsudky, třeba že Janáček je těžký autor. Je prý snad lepší na něj nejít a neposlouchat něco takového ve volném čase. Konzervativní názory se mezi lidmi vyskytují…
D.Pecková: „To je dědictví padesátých let a Nejedlého. Ten to tu zavedl a učilo se to ve školách. Je to tu pořád zanešené. V cizině je Janáček vnímám víc pozitivně než u nás. Považuji ho za úžasného skvělého autora. Je to fenomenální skladatel a je mi líto, že osvěta jeho hudby je tu tak minimální.“
Černoška může zpívat Rusalku
Mluvili jsme o konzervativním přístupu publika, myslíte, že v Česku je i jiný přístup k inscenační praxi? Často se píše, že v západní Evropě i v Americe se objevují hodně divoké režie, kdy se na jevišti děje všechno možné.
D.Pecková: „Ameriku bych jako příklad neuváděla, tam je to hodně konzervativní. Evropa v tomto vede. Byla jsem odkojena hudebním německým divadlem. Když vezmeme Ruth Berghaus, manželku Paula Dessaua, velkého a blízkého spolupracovníka Bertolda Brechta. Pracovala jsem s ní na Kurtu Weillovi ve Stuttgartu v roce 1992. Byla to velice známá inscenace a hráli jsme jí 8 let. Tímto divadlem jsem odkojená. V roce 1988 jsme dělali v Berlíně Cosi fan tutte a fanoušci mě zastavovali na chodníku v Berlíně a odplivávali si přede mnou. To jsem všechno zažila a není to pro mě nic nového. Já v tom čtyřicetiletou kariéru, kterou na jevišti mám, žiju. Samozřejmě, že ten průnik sem je asi pomalejší. Lidi si zvykají. A je režie povedenější, méně povedená až hrozná. To záleží na lidech, kteří s námětem pracují. Ve světě jsem zažila i režiséry, kteří vůbec neznali noty, nevyznali se v partituře, všechno dělali pudově a inscenovali z CD bookletu. To je odstrašující. Je dobré, když hudební divadlo dělá režisér, který rozumí hudbě, nebere jen herecké aspekty. Muzika je základ a v režii musí být obsažená. Dnes, aby bylo něco nového, abychom nestáli ve zkalených vodách, dáme to někomu, kdo nemá s operou nic společného, a pak je to trochu průšvih.“
Myšlenka přesazování a aktualizace operního dějství vás neuráží… Když si například vezmeme nedávnou Rusalku v Madridu, kdy je Rusalka zobrazena jako baletka, která si zlomí nohu a proto nemůže tančit...
D.Pecková: „Tyhle věci uráží zvláště Čechy. Viděla jsem, že Rusalku zpívala úžasně černošská zpěvačka a lidé z Česka se na facebooku pohoršovali, že to prostě nejde. To neporozumění je v moha vrstvách. To čerte drž se svého kopyta, platí. Měla by souhlasit alespoň základní myšlenka opery. Režisérovi, který se rozhodne, že na konci opery Carmen zastřelí Josého, nezabráníte. To vám zůstane rozum stát. Nejsem ta, která by to měla řešit. Od toho jsou ředitelé divadel a intendanti, kteří tomu dají prostor a nijak proti tomu nebojují.“
Nakolik českým pěvcům pomáhá to, že se opery českých autorů ve světě často hraj? Je v tomto směru lepší být Čech, než třeba Maďar, ti těch mezinárodně uváděných kusů tolik nemají.
D.Pecková: „Já jsem udělala kariéru na německých autorech. Do českých oper, hlavně do Janáčka, jsem byla obsazovaná až, když jsem byla etablovaná. Dnes se to tak nebere, existuje spousta polských nebo maďarských geniálních zpěváků, kteří vám Vodníka a Rusalku zazpívají, že si sednete na zadek. Samozřejmě, že když zpíváte v Hamburku česky Rusalku nebo v Paříži česky Káťu Kabanovou jako cizinka a máte chyby ve výslovnosti, tak to nikoho moc nezajímá, každý chce slyšet ten výkon. To, jestli vám jde ř, nikoho nezajímá. Když jsem zpívala v Německu německé autory, našel se málokdo, kdo by kritizoval mojí výslovnost nebo to, že jsem Češka a hrnu se do německého repertoáru. Jak jsme ale u nás schopni zkritizovat výkon např. německé sopranistky, jak zpívá česky Rusalku, je až ostudné. Nejsme schopní se nad to povznést a vnímat to jinak.
Máte něco obzvlášť oblíbeného z českého repertoáru? A pokud byste jako dramaturg sestavovala koncert z českých kusů pro zahraniční publikum, co byste vybrala?
D.Pecková: „Mluvila jsem už o Janáčkovi, toho miluju nadevše. Jenůfa, Káťa Kabanová, Liška Bystrouška to jsou věci, které jsou zlatý fond. Ale když zazní předehra z opery Prodaná nevěsta a jsem na koncertu v cizině a slyším to, musím se přiznat, že je v duši tepleji a ukápne i slza. Máte to spojené s rodinou, s rodiči, vyrůstala jsem s tou hudbou.“
Díky pandemii mám na Vánoce volno
Setkáváme se v předvánočním období. Pokud vím, máte na kontě dvě vánoční CD, jak vznikal váš vánoční repertoár?
D.Pecková: „Dokonce mám tři CD, první z roku 1996. V roce 2016 mě pozvali na koncert Spirituál kvintet a jako hosta tam měli pana Krčka z Musica Bohemica. Toho jsem samozřejmě znala a jako dítě jsem to ráda poslouchala. Na jevišti mě nadchl jeho temperament, on hraje snad na všechny nástroje, které existují, zpívá, tančí. Po koncertě za ním šla a řekla: nesnáším vánoce a CD s vánočními koledami, ale chci s vámi vánoční cd natočit. Koukal na mě jak blázen. Ve finále se to uskutečnilo. V roce 2018 jsme natočili Nativitas – Zrození. To mělo veliký úspěch, byli jsme 10 týdnů v čele hitparády. Rozhodli jsme se tedy natočit ještě jedno Exaltatio- evropské vánoční koledy sebrané z celého světa. Je tam i něco českého, barokní kancionály. Vydalo se loni a díky pandemii trochu zapadlo.“
Proč nesnášíte vánoce a vánoční koledy, co vám udělaly vánoce?
D.Pecková: „To říkám v nadsázce! Když jsem byla malá, tak byly vánoce nádherné. Moje maminka vždy chtěla, aby byly vánoce krásné. Vařila, pekla, pak se vše hned snědlo a její práce byla marná. Já jsem odešla potom z domova studovat a pak dělat kariéru. Na vánoce jsem byla většinou sama v nějakém hotelu ve Vídni nebo v Berlíně, protože jsem hned druhý den měla koncert. Pak jsem si založila rodinu a začala dělat všechno tak jako kdysi moje máma. Chtěla jsem být dokonalá a dát dětem všechno. Ne vždy se to setkalo s velkým úspěchem. Nechtěli jíst kapra, chtěli kachnu a podobně. Ve finále se to vše ustálilo. Byla samozřejmě nádherná vánoční období, když byly děti malinké, teď už ale každý z nich má jinou představu. Dnes mám díky pandemii na Vánoce zase volno, děti jsou už veliké, ale uděláme si zase společně vánoce a bude to určitě zase úžasné.“
Šťastné a veselé Vánoce!
Související
-
Hity klasické hudby
Česká klasická hudba je nejen součástí kultury, historie národa, ale doslova české duše. V letošním roce jsme pro vás připravili cyklus známých hitů české klasické hudby.
