Nejhlubší přehradu a jediný ostrovní hrad v Česku najdeme na Vysočině
Přes čtyřicet let už uplynulo od chvíle, kdy malebné údolí řeky Jihlavy na Třebíčsku začalo mizet pod vodní hladinou. Ustoupit muselo Dalešické přehradě, která byla vybudována kvůli elektrické energii. Je nejhlubší v Česku a pyšní se nejvyšší přehradní hrází v zemi a druhou nejvyšší sypanou hrází v Evropě. V současné době je nejen nepostradatelnou součástí energetické soustavy, ale i vyhledávanou rekreační oblastí.
Za vznikem přehrady Dalešice stojí československo-sovětská smlouva o výstavbě jaderné elektrárny Dukovany. Vodní nádrž se začala budovat v roce 1970, napouštění začalo v roce 1976 a o dva roky později se postupně rozeběhla čtyři soustrojí v přečerpávací elektrárně. Přehrada totiž slouží hlavně jako zásobárna vody pro nedaleké Dukovany, zároveň ale i elektrickou energii vyrábí. Odborníci si ji cení především jako rezervu energetické sítě.
Zajímavostí je, že výstavbu přehrady, která má hloubku přes 85 metrů, zachycuje i film Kdo hledá zlaté dno. V roce 1974 ho tam natočil režisér Jiří Menzel. Natočení budovatelského snímku dostal tehdy jako podmínku, aby mohl dále v oboru pracovat. Menzel ale politicky danou dějovou linii upozadil a zvýraznil vznikající vodní dílo.
Dnes je toto dílo také častým cílem turistů. Zájemci se dokonce mohou vypravit i do nitra vodní elektrárny Dalešice. Nádrž má ale i rekreační a sportovní využití, na hladině plují lodě, v létě se zde koupou lidé, v okolí je řada cyklostezek a také několik kempů. Přehrada je také hojně navštěvována rybáři, především kvůli výskytu dravců. Jsou v ní totiž štiky, okouni či candáti.
Pamětníci ale ještě vzpomínají na spoustu trampských osad a také na budovy starých mlýnů a pil, které po staletí stávaly v okolí řeky a padly společně s kouzelnými zákoutími údolí technickému dílu za oběť.
Například Jirkasův mlýn s pilou nebo Čermákův mlýn, který se poprvé dokládá k roce 1366, kdy opat Matěj žaloval Mikuláše Provázka z Okrašovic za to, že mlýn držel i přesto, že patřil třebíčskému klášteru. Roku 1558 měl mlýn dvě vodní kola pro pohon mlýnských složení a jedno kolo pro pohon stoupy. Svému účelu sloužil do roku 1941, o necelých třicet let později byl kvůli přehradě zbořen. Stejně jako například mlýn Třebenický, Mollův, Chroustovský, Zarážkův, Vlasákův, Stropešínský či Hartvíkovický.
(Polo)ostrovní hrad
Navzdory zatopení neztrácí okolní břehy punc romantiky. Břehy tvoří z části lesnaté stráně, většinou ale příkře se zvedající skalní útvary s řadou vyhlídek a zřícenin hradů. Včetně hradu Kozlov, ze kterého přehrada udělala ostrovní hrad, když skalní ostroh, na němž byl vystavěn, obklopila voda. Avšak vzhledem k tomu, že hladina přehrady kolísá, při nízkém stavu se z vody vynořují hroty úzké skalnaté šíje, které hradní ostrůvek opět spojují s protilehlým břehem a lze k němu tedy dojít suchou nohou.
Kozlov byl postaven ve 14. století benediktiny a patřil k ochranným hradům kláštera. Později podle historiků sloužil pravděpodobně jako sídlo loupeživých rytířů a proto byl na přání zemských stavů v roce 1466 rozbořen. Podobně dopadl i nedaleký hrad Holoubek.
Národní památkový ústav k hradu Kozlov uvádí: „Informace o hradu schází, stejně jako hmotné nálezy a písemné zprávy. Jediná zmínka z roku 1556 již hovoří o pustém hradě Kozlově. Hrad stál na území třebíčského kláštera, který se vyznačoval využitím promyšleného manského systému. V době hospodářského rozkvětu za vlády markraběte Jana Jindřicha iniciovali klášterní manové stavbu několika hradů na území sevřeném mezi řeky Jihlavu a Oslavu. Vždy je situovali jako protiváhu vůči šlechtickým sídlům na opačných březích řek. Tak Kozlov vznikl proti Holoubku. Snad šlo o záměrnou eliminaci případného tlaku na církevní dominium. Z analogií lze soudit na založení Kozlova po polovině 14. století a jeho zánik asi v době hromadné likvidace hradů v Pojihlaví před polovinou 15. století.“
