Zájem o saňový sport a nedostatek klasických plemen jako malamut, husky apod. stál v druhé polovině osmdesátých let u zrodu „čechohoráka“.
Historie českého horského psa se podle Vladimíry Tiché z České kynologické společnosti začíná psát v roce 1977.
„Český horský pes je nejmladší z našich národních plemen. Jako původní byl dovezený alaskán. Dávalo se to dohromady se slovenským čuvačem a byla snaha vyšlechtit psa pro české hory. „Čechohorák“, jak se mu někdy říká, se moc nezapisuje do plemenné knihy. Není to plemeno, po kterém by toužily davy lidí."
Ale vyšlechtit psa, který je otužilý, ovladatelný a který majitele nenechá ležet na gauči ani v tom nejhorším počasí, se podařilo.
"Nedávno jsem byla s mužem na horách, seděli jsme v restauraci, kde byly na zdi fotky s českým horským psem. Majiteli jsem říkala, máte tu českého horského psa a on se divil, že jsem ho poznala? Sedl si k nám a přinesl takovou kroniku a v ní bylo, jak se vydal s českými horskými psy na expedici na Bajkal. Říkal, že tam bylo 40 stupňů pod nulou. Většina plemen, která se běžně používají, jako saňoví psi už skoro vůbec nemohla chodit a náš český horský pes je všechny nechával za sebou."
Podobných historek potvrzujících, že čechohorák nebo strakáč, jak jim kynologové přezdívají pro bílou srst se skvrnami, má paní Tichá několik.
"Je to nesmírně otužilé plemeno, vím, že ho měl nějaký pošťák v Krkonoších a pes mu nosil poštu. Je to plemeno do náročného prostředí. Nedoporučovala bych ho někomu do hodně vyhřátého paneláku. Je to plemeno, které si stále hledá svojí cestu. Je líbivý, barevně bývá bílo žlutý nebo bílo černý a je to poměrně veliký mohutný pes. Povaha je, nechci říct zvláštní, je velmi fixován na svého majitele a bude výborně hlídat. Když budete bydlet na horské samotě a budete ho mít, nemusíte se bát, že vás někdo vykrade, ohlídá si to. Je to plemeno, které zatím není uznané ze strany FCI a ani nesplňuje ty podmínky."
Uvidíme tedy, jaká budoucnost pohledného „čechohoráka“ čeká. Vytrvalost ve spřežení ale už mnohokrát prokázal.
