Inteligentní plemeno s laskavou povahou. Historické prameny ukazují, že český fousek je nejstarší rasou hrubosrstých ohařů v Evropě.
„Moc se mi líbí heslo Klubu chovatelů českých fousků, kteří říkají, že český fousek je pes pro českou krajinu!,“ říká Vladimíra Tichá z Českomoravské kynologické unie. Českého fouska nejlépe definuje pracovitost a laskavost.
„Myslím, že spoustu lidí neosloví svým exteriérem. Je to takový pracant. To není pes, který by se choval jako Fifinka. I když se například maďarský krátkosrstý ohař- ta vyžlička líbí spoustě lidí. Berou si ho domů do paneláků a mají ho jako módní plemeno. Český fousek se takto neprosazuje. K tomu je to pes velmi ovladatelný s laskavou povahou, bez sklonů k agresivitě nebo ke rvačkám s ostatními psy. Možná trošinku vypadá jako moula, ale není to pravda, je to inteligentní plemeno.“
První záznamy o chovu českého fouska pocházejí už ze 13. století. „Píše se o něm, že se choval už na dvoře Karla IV. Hodně se vedou spory o tom, jestli jsou na Křivoklátě uchovány Listiny jagermeisterské, ve kterých by měla být řeč i o českém fouskovi. Je to prostě původní středoevropský český hrubosrstý ohař. To znamená lovecké plemeno. Historie praví, že v 19. století v každé hájovně pod stolem ležel český fousek.“
Rakousko-Uhersko českým fouskům nepřálo
Historie lidstva se často výrazně zapsala i do historie chovu psích plemen. Český fousek není podle paní Vladimíry Tiché výjimkou.
„ V Písku, kde se pokoušeli o regeneraci českého fouska, žil pan profesor Sekyrka. Byl to moudrý pán a na konci 19. a začátku 20. století založil Chovatelský klub českých fousků. Rakousko-Uhersko jim přikázalo, ať klub mají, ale úřední řeč v něm bude německá. Oni na to nechtěli přistoupit, protože mají českého fouska a chtějí mluvit česky, tak klub nakonec zanikl. Plemeno se znovu začalo regenerovat po první světové válce a dnes patří mezi nejpočetnější plemena ohařů. On dokáže zvěř vystavit, vyhledat, přinést, vystopovat postřelenou zvěř, pracovat ve vodě, na poli, v lese. Je to všestranný lovecký pes. Jediné, co neumí, je vlézt za liškou do nory, protože se tam nevejde.
Má tzv. třípatrovou srst, takže má podsadu, na ní hrubou srst a nad ní tzv. vlníky, jak jim majitelé českých fousků říkají. Srst je nesmírně odolná a díky ní snadno snáší pobyt venku v kotci nebo v boudě. On tam klidně vydrží a nebude tam kvílet, ale jestli má něco rád, tak má rád okolo sebe lidi. A strašně rád má děti. Překvapuje mě, že ho zatím neobjevili canisterapeuti, tu jeho laskavou povahu a vstřícnost vůči lidem.“
Ročně je zapsáno 400-600 štěňat
„To není málo. Nejpočetnější ohař je asi německý hladkosrstý ohař a těch bývá kolem 700. Vůbec nejpočetnější v top 10 plemenech jsou v Česku pořád němečtí ovčáci, ale ani těch nejsou desetitisíce, jako bývaly. Docela veliký problém je v tom, že např. za dob Československa se v Čechách chovalo daleko méně plemen psů. Dnes se u nás chová asi 290 plemen a tenkrát to bylo něco kolem 120. Jak se stále dovážejí plemena nová, tak ta původní, jsou jakoby vytlačována. To platí i o českém fouskovi. Dnes tu máme různé jiné typy ohařů, hodně se rozmáhají maďarští a výmarští krátkosrstí ohaři, které si lidé berou jenom jako pro radost. U českého fouska to tak není. Myslím si ale, že chovu plemen módnost neprospívá. Je lepší, když jsou u něj jenom stabilní chovatelé,“ je přesvědčená Vladimíra Tichá z Českomoravské kynologické unie.
