Dali si slovo. Jak těžké bylo ho dodržet? Příběh notáře a jeho ženy z let 1968 a 1969 ve filmu Slovo
Mezi oceněné snímky na filmovém festivalu v Karlových Varech patří film Slovo. Představitel hlavní role Martin Finger obdržel cenu za nejlepší mužský herecký výkon a cenu za režii Beata Parkanová.
Film sleduje příběh manželů Václava a Věry v letech 1968 a 1969. Vzájemně si dali slovo, že budou stát při sobě v časech dobrých i zlých. Slíbili si, že budou mít pevné postoje a nepřekročí určité morální a společenské hranice. Inspirací se pro režisérku Beatu Parkanovou stali při psaní scénáře její prarodiče.
„V době, kdy jsem psala scénář, to byl rok 2016, jsem hodně řešila svůj vztah ke slovu v osobním životě. Jak ho držím já, jak ho drží lidé v mém okolí. Tehdy mě trošku trápila určitá malověrnost k dohodám, k tomu, co by mělo platit, k tomu, co se řekne. A do toho přišel příběh babičky a dědy z roku 1968 a 1969. Ten příběh jsem od nich znala, protože mi to jako malé vyprávěli. Já jsem s nimi hodně vyrůstala. A to se potkalo - hledání mého osobního tématu s jejich příběhem. Říkala jsem si, na tom půjde dobře ukázat, jak to vypadá, když vás život zkouší z toho slova, vy jste opravdu v mezních situacích a prokazujete svůj charakter nebo sílu.“
Film tak nabízí mimořádně sugestivní portrét rodiny notáře Václava Vojíře, maloměstské morální autority, a jeho obětavé ženy Věry.
Producenti měli odvahu obsadit méně známou herečku
Do hlavních rolí obsadila Beata Parkanová známého herce Martina Fingera a méně známou herečku Gabrielu Mikulkovou.
„Když jsem hledala postavu Věry, tak jsem potřebovala postavu ženy, která když přijde, tak nikdo nepochybuje, že tam ta síla je, v typu postavy i v držení těla. Zároveň tam musí být ta křehkost. To vše ona splňovala. Přála jsem si, abych ji směla obsadit, a producenti byli natolik silní, že řekli ano, není to známá herečka, ale je to přesně ona, tak tomu věříme. Z reakcí diváků se zdá, že je Věra strhující figura.“
Václava i Věru vystavuje doba i okolí různým zkouškám. Václav odmítá vstoupit do komunistické strany, a tlak, kterému je po srpnu 1968 vystaven, je obrovský. Beata Parkanová dostala od svého dědy k dispozici i spis, který na něj komunisté vedli. Filmový příběh končí tím, jak se Václav a Věra stěhují jinam. V reálu to však bylo jinak.
„Ve skutečnosti se babička s dědou nestěhovali. Děda po srpnu 1968 psychiatricky onemocněl, propukly u něj těžké deprese. Byl v psychiatrických léčebnách, a když se vrátil, tak pracoval dál jako státní notář. Byl znovu přesvědčován, aby vstoupil do komunistické strany, on to pořád odmítal, a ta nemoc se mu v různých cyklech v životě vracela, podle toho jak ten tlak byl nesnesitelný. Ale nicméně to celoživotně ustál. Co všechno za to zaplatili, to by asi věděli jenom oni.“
Film Slovo vznikal v době coronavirových opatření. Slovenský koproducent filmu Maroš Hečko v tom našel překvapivou výhodu, pandemie totiž zařídila filmařům ideální podmínky pro natáčení v liduprázdných městech.
