Milovníci hor, cyklistiky a vlaků se potkávají na nádraží v Jedlové
Dobré pivo, lidové ceny chutných pokrmů, krásná příroda a nadto těžká železniční romantika. To vše učinilo z nádražní restaurace v Jedlové v Lužických horách jednu z nejvyhledávanějších občerstvoven svého druhu. Dokonce natolik vyhledávanou, že provozovatel nádražky naznačuje, že zájem občas přesahuje možnosti jedinečného místa i personálu.
„To, co dnes vidíte, je jen slabý odvar,“ rozhlíží se třiasedmdesátiletý Ivan Hrdlička prostorem od perónu přes zahrádku hospody k dětskému hřišti. Na mysli má momentální počet návštěvníků – když přičtu ty přímo uvnitř nádražní restaurace, na oběd nebo jenom pivo či limonádu se jich tu momentálně zastavilo odhadem třicet. „Někdy máme hostů daleko víc, hlavně o víkendech. Jednou jsme tu napočítali rekordních 135 zaparkovaných horských kol!“
Pan Hrdlička provozuje hospodu v nádražní budově zasazené do hlubokých lesů, k níž vedou ze tří směrů koleje, ale žádná silnice, už třináct let. A 44 let byl aktivním nádražákem – výpravčím i přednostou několika stanic, včetně samotné Jedlové. Hodně už tedy ví o odvětví pohostinských služeb, ale i o železnici, což je pro toto místo ne zcela obvyklá průprava. „Pohybuji se tu od roku 1969 – když už ne na dráze, tak v nádražce.“
Příliš reklamy někdy škodí
Vypadá to, že pan Hrdlička vnitřně oceňuje, že se s někým může bavit i o železnici, jejích lidech, přednostech i neduzích. Když jsem si ale coby novinář sjednával reportáž o jeho restauraci, bylo z Hrdličkova tónu přes veškerou ochotu cítit, že úplně nebetyčnou radost nemá. U piva mi tuhle ostražitost obšírně vysvětlil. „Média a sociální sítě mají dneska sílu vyvolat obrovský zájem a očekávání, nějaký reportér se tu přitom staví snad každých šest týdnů. Jenže my, i když někdy máme v kuchyni čtyři lidi a další tři na place, už prostě nezvládáme v tomhle omezeném prostoru splnit všechna očekávání, narážíme na strop svých možností.“
Před časem prý o nádražce vyšly prakticky totožné články zároveň ve dvojích německých novinách. „Hned se tu vynořily skupiny Němců, kteří těmi novinami mávali, jak že prý máme skvělou restauraci. Vzápětí se ale divili, že nezvládneme servírovat padesát gulášů najednou,“ zmínil hospodský Hrdička názorný příklad. „Takže říkám: pokud už o nás chce někdo psát, ať to nevyznívá jako reklama.“
Příbory v ubrousku, pokrmy na zdi
Když jsem na reportáž přijel vlakem v devět od České Lípy, hospoda v Jedlové právě otvírala. Na jednom stole byla pyramida vidliček a nožů smotaných do příborových dvojic „postaru“ papírovým ubrouskem. V kuchyni už byl šrumec, nejvíce plno ale bylo paní Ivany. Ivany Š., jak chtěla být titulována, aby ze svého soukromí při bodrém vyprávění do reportérského notesu neodhalila příliš. „Jsem tu jenom brigádnice,“ vysvětila s omluvným úsměvem, ačkoli tato „jenom brigádnice“ potom až do večera fakticky velela celému týmu a pan Hrdlička si užíval roli generála v pozadí. „Marinovaná krkovice, segoš, kuře na paprice…,“ odpočítávala nahlas položky, z nitra kuchyně se ozývalo, zda je vše navařené, a paní Ivana Š. pak vše krasopisně zanesla bílou fixou na černou nástěnnou tabuli. „Ted tu ještě nikdo není, někdy ale máme hned v devět plno. Kolem poledne tu bude daleko rušněji,“ odhadla správně, co přišlo o čtyři hodiny později, kdy na kamenité nástupiště vlaky čtyř dopravců vyplivovaly zástupy turistů, další přijížděli na kolech a do toho přišli na kus řeči současní i bývalí nádražáci z okolních tratí Šluknovského výběžku.
Jako za starého Rakouska
„Už někdy za rakouské monarchie bylo nařízení, že restaurační zařízení musí mít každá odbočná stanice, aby se cestující měli kde občerstvit a nabrat síly,“ řekl mi při poobědové pivní siestě pan Hrdlička. „Odsud dál do Šluknovského výběžku bývalo asi sedm nádražek, teď ale zůstala jenom ta naše.“
Hotovky v lidové ceně kolem 140 korun, ani pivo nijak předražené – to musí uznat každý, kdo koukne na jídelníček. Až se vkrádá myšlenka, proč i Hrdličkův tým nenaskočí na vlnu zájmu a nezkasíruje hosty citelněji. „Kdybychom zdražili o deset nebo dvacet korun, určitě bychom se hned měli jinak. Ale jsem prostě ze staré školy, a tak se držím původního účelu nádražních restaurací.“
Jak už bylo řečeno, k nádraží Jedlové skutečně nevede žádná silnice – není tu ostatně ani vesnice toho jména, pouze majestátná hora Jedlová s rozhlednou, která je vidět přímo z nádraží. A pak už jen železnice, turistické stezky a kamenitá hrbolatá cesta. Ráno jsem na ní pana Hrdičku potkal, jak se svým SUV vracel pro zapomenutý česnek. „Z hlediska turistů je tahle izolovaná poloha samozřejmě krásná. Pro nás je to ale velká komplikace – žádný dodavatel nám sem nechce zajíždět se zbožím. Jsem rád, když mi tu složí sudy s pivem, vše ostatní si musíme přivážet sami.“
Ubytování s výhledem na perón
Aby toho nebylo málo, už dva a půl roku fungují v horním patře nádražní budovy fungl nové turistické apartmány. Stejně jako prostor hospody i jejich provazování si od Správy železnic pronajal Ivan Hrdlička. „Kdo jsou typičtí hosté? Narovinu, první začali jezdit šotouši, víte, kdo to je: železniční nadšenci. Spát na nádraží, pozorovat přímo z okna vlaky a pořád je fotit, to bylo jejich,“ chechtá se penzionovaný železničář. „I teď tu zrovna dokončila týdenní turnus jedna taková rodina. Děti ve věku čtrnáct patnáct let, nechodily snad vůbec spát, protože pořád stály na perónu a fotily vlaky,“ vzpomíná pobaveně.
V době, kdy Správa železnic bourá po celé republice nepotřebné staniční budovy, o které nemají zájem ke svému využití ani příslušné obce, je tedy Jedlová důkazem, že i malá nádraží se mohou stát vyhledávaných centrem společenského života a cestovního ruchu.
Jak dlouho to bude trvat a jak dlouho se udrží lidová a přitom kvalitní forma nastavená panem Hrdličkou, ale není úplně jisté. „Už nám to někdy přerůstá přes hlavu, vždyť máme otevřeno 350 dní v roce… Už to asi bude chtít mladou krev,“ dodává poněkud unaveně. Dopíjí svou druhou malou plzeň, já dokončuji velkou sklenici svijan. Při cestě vlakem z Lužických hor do městské džungle pak přemýšlím, jakého asi Správa železnic vybere příštího nájemce, pokud pan Hrdlička po 54 letech života kolem vlaků a jejich lidí odejde definitivně do penze.
Související
-
Nádražní restaurace
Restaurace na kolejích, nádražní restaurace nebo jen "nádražky", bývají v nádražních budovách na peronech přímo u kolejí. Tam kde nejsou, máte pocit, že nádraží je osiřelé.