Jan Blažej Santini Aichel. Od smrti geniálního tvůrce evropského baroka uplynulo 300 let
Jan Blažej Santini Aichel patřil mezi geniální tvůrce evropského baroka. Od jeho smrti uplynulo 300 let. Mezi jeho vrcholná díla patří poutní kostel sv. Jana Nepomuckého na Zelené hoře ve Zďáru nad Sázavou, který je památkou UNESCO.
"Používal tři S. A to světlo, symetrii a symboly," vysvětluje průvodkyně zámku ve Žďáře nad Sázavou Lada Křehlíková.
"Celým jménem byl Jan Blažej Santini Aichel. Říkáme mu Santini, což nebylo jeho příjmení. Bylo to jméno jeho otce. Santini na tom nebyl zdravotně moc dobře. Z tohoto důvodu nemohl pokračovat jako kameník, jako jeho rodina. Otec ho dal na malířství, a později na architekturu. Díky tomu mohl vstřebávat to, co pak používal ve svém díle, ale také mohl odjet do ciziny. Tam viděl mnohem víc, viděl už propojení těch dvou stylů - gotiky a baroka."
Za svůj krátký život, zemřel ve věku 46 let, navrhl téměř stovku sakrálních, palácových i hospodářských staveb. Pracoval pro významné hodnostáře. Své stavby dokázal geniálně zasadit do krajiny, říká Lada Křehlíková.
"Za život toho stihl strašně moc. My máme určitý počet staveb, které jsou mu připisovány, ale nemáme potvrzeno, že jsou všechny jeho. Je to kvůli tomu, že tam nebyl po celou dobu, co se to stavělo. Vždycky nakreslil svůj plánek, a musel to vysvětlit lidem, kteří tam byli. Jeho rodina nebyli architekti, ale kameníci. Vždy musel zaučit lidi, co byli na tom místě, musel jim vysvětlit geometrii, a pak po stavbách jezdil."
Kostel sv. Jana Nepomuckého na Zelené hoře je památkou UNESCO
Se Santinim je významně spojená Vysočina. V kraji se dá navštívit spousta staveb, které zde navrhl. Nesmí chybět kostel sv. Jana Nepomuckého ve Žďáru nad Sázavou. Jde o místo, které představuje vrchol Santiniho tvorby a je zapsané na seznamu světového dědictví UNESCO. Jeho architekturu určovaly symboly mučednické smrti sv. Jana Nepomuckého, ale také učení kabaly.
„Zelená hora", jak se klenotu barokní gotiky také říká, se vyznačuje dokonale promyšlenou geometrií a mystickou symbolikou ve tvaru hvězd a čísel, nejčastěji pět a deset. Jak připomněl kastelán na Zelené hoře Ondřej Vobejda, Santini tu unikátně pracoval se světlem.
"Jan Blažej Santini Aichel sice žil v barokní době, ale ve svých stavbách kombinoval dva architektonické styly - baroko a gotiku. Gotika je zde představovaná vysokými okny ve druhém patře. Santini tato okna využil poměrně geniálně v tom smyslu, že ačkoliv celý interiér je osvětlovaný 38 okny, tak pro nás nejsou příliš viditelná. Platí to právě pro ta gotická, kterými sem vchází nejvíc světla. Santini se tady v podstatě snažil docílit efektu, že světlo jakoby vychází zpoza stěn, zpoza sloupů. Kostel a především ta klenba je tím světlem jakoby nadnášená, podpíraná a tvořená.
Další hrátkou se světlem jsou brány do kostela a do ambitu, které jsou v jedné rovině přímo na západ. Díky tomu během jarní a podzimní rovnodennosti v jednu chvíli je během západu slunce vidět skrze obě brány, a světlo dopadá přímo na sochu, a v podstatě jí vytváří svatozář."
Objevuje se tu symbolika čísla 5
Na Zelené hoře se také opakuje symbolika čísla pět. Například v počtu hvězd, které jsou atributem. sv. Jana Nepomuckého, kterému je tento kostel zasvěcen.
"On je to jediný světec katolické církve, který svůj atribut - hvězdy - může používat. V půdorysu kostela je ta pětice, ty hvězdy použité několikrát, ať už v podobě pětiboků nebo pětihran, která tady vytváří ten základní půdorys. Pětka je na ambitu - pět bran, pět kaplí. Pět slov má i latinské slovo TACUI, tedy mlčel jsem."
"Když se podíváme nahoru, tak kostel je patrový. My tady vidíme pouze tři patra, ale má jich pět. Je tu přízemí, první a druhé patro. Nad klenbou se nachází ještě půda, a pod námi je ještě krypta. Ta pětka je zakomponovaná i do tohoto počtu."
K dokonalosti této symboliky přispívá i dlažba, kterou se restaurátorům podařilo obnovit. Přitom stačilo málo a mohli jsme o tento skvost přijít. V roce 1794 hořel nedaleký klášter a velká vichřice přenesla zřejmě oheň až na kostel. Naštěstí však shořely jen střechy.
"Ten vzor se podařilo obnovit jen díky tomu, že tady na bocích se dochovaly ty původní dlaždice ze Santiniho doby. Ten prostředek byl také po tom požáru vyměněný, protože tam během požáru popadaly štuky. Dlaždice hodně poškodily a byly tam takové mramorové. Podlaha byla podivná směska dvou typů dlažeb. Náročnost obnovy byla opravdu vysoká. Dlaždice bylo třeba vypalovat původními postupy. Vzor je náročný také proto, že se skládá z pětiúhelníků. Při pohledu z výšky se tam opět protínají dvě pěticípé hvězdy. Když jsme to viděli z výšky, myslíme si, že původně v kostele ani nebyly lavice, nebo je tu Santini nezamýšlel. Jinak by nevytvářel takto složitou dlažbu, takto složitý vzor, který by potom byl zakrytý lavicemi."
Santiniho stavby jsou zajímavé využitím světla, tvarem i odvážným technickým řešením. Pracoval pro významnou klientelu, získával velké, náročné zakázky a u zákazníků byl velmi uznávaný, vážený a obdivovaný. Dvakrát se oženil a kmotry všech Santiniho dětí se stali mecenáši z řad vysoké šlechty.
U příležitosti výročí Santiniho úmrtí otevírá Národní technické muzeum v Praze výstavu Santini a svět jeho architektury. Postupně tu budou vystaveny i originální plány jeho staveb zapůjčených například z klášterů Melk, Zwettl, Rajhrad a z Moravské galerie. Jedná se i o kresby vstupní fasády kostela sv. Jana Nepomuckého na Zelené hoře.
