Hradec nad Moravicí, domov knížat Lichnovských. Kněžna Mechtilde prožila život jako z románu
Zámek jako z pohádky najdete v Hradci nad Moravicí. Ale pozor, budova z červených cihel, kterou mnozí považují za zámek, je hospodářská stavba. Zámek je až bílá budova za ní. Žila zde knížata Lichnovští a v 80. letech to byla ruina.
První kníže Jan Karel Bohumil Lichnovský zakoupil panství v roce 1778. Původně byli Lichnovští velmi ambiciózním rytířským rodem, přiblížila jejich historii průvodkyně Helena Přibylová.
"V průběhu těch šesti staletí vystoupali až na ten nejvyšší knížecí titul. Tak začala éra Lichnovských v tomto zámku. Zdejší hradecké panství bylo alodiální, to znamená, že ho mohli prodat nebo darovat. Vystřídalo se tu šest generací. Sedm knížat a jeden hrabě."
Kníže zámek po rekonstrukci nafotil. Naštěstí
Na historii zámku měl vliv každý z knížat Lichovských. Nejvíc snad Karel Maria, což byl pátý kníže Lichnovský. V roce 1861, když zámek získal, se ho rozhodl zrekonstruovat ve stylu pseudogotiky a pseudorenesance. O to se zasloužil stavitel Karl Lüdecke, který navrhl všechny interiéry. Unikátní je, že dodnes jsou místnosti na zámku vybavené nábytkem Lichnovských, který tady zůstal. A vypadají stejně, jak je upravil kníže Karel Maria.
"Ten, když tu obří rekonstrukci udělal, tak pozval fotografa, nechal ty interiéry vyfotit, a uložil to do nějakého archivu. A když na přelomu tisíciletí zámek vstal z popela, tak se restaurátoři rozhodli, že budou postupovat podle Karla Mária. Když tady byli v lednu potomci z Argentiny, tak Fernando říkal, že ten zámek viděl, když byl v tom dezolátním stavu kolem roku 1988. Teď přijel po třiceti letech a byl úplně unešený, že to vstalo jako fénix z popela, a že se mohli dotýkat věcí, které vlastnila jejich rodina."
Dokonce se tu podařilo pod mnoha nátěry objevit i 400 let starou renesanční malbu. Zachovala se i krásná kachlová kamna. Bohužel nejsou funkční, protože při rekonstrukci už nezbyly na nový komínový systém peníze.
Schwarzenberg: Ta naše prabába se tam snad musela zapomenout
Zámek byl v 80. letech ruina a málokdo o něm věděl. To se rozhodl změnit zdejší kastelán. Vzal si jednu fotografii a vyrazil do Prahy.
"Kastelán potřeboval na tu ruinu v 90. letech peníze, tak vzal fotku Viléma, sedmého knížete Lichnovského, a jel do Prahy. Šel za Karlem Schwarzenbergem, tehdy byl Havlův poradce přes kulturu. A říkal: Já jsem z Hradce nad Moravicí ze zámku. "Neznám. Kdo to vlastnil," řekl Schwarzenberg. Nějací Lichnovští z Lichnova. "Neznám." Oni se nikdy nehlásili k české národnosti, tak možná neznal pruská knížata. Nevím. Pak kastelán vytáhl fotku, Schwarzenberg se začal smát a říkal: "Ta naše probába. Ta se tam musela zapomenout." Ten Vilém, to je celý Karel Schwarzeberg za mlada. A já si myslím, že i díky této malé historce, potom Praha posílala každoročně peníze na zámek, aby se mohla od roku 1997 otevírat jedna prostora za druhou, a ten zámek se dostal do perfektního stavu, v jaké je."
Felix odkázal zámek své přítelkyni. Byla starší o 21 let
Tady jsme však několik knížat přeskočili. Dalším pozoruhodným obyvatelelem byl 4. kníže Felix Lichnovský. Jako památka na něj tu je jeho profil, cestovní obrazy, busta a nade dveřmi posmrtná maska. Byl to vzdělaný mladý muž a zdatný voják. V revolučním roce 1848 mu bylo 34 let. Tehdy pruský král uzavřel příměří s dánským králem, což se příliš nelíbilo pruským nacionalistům.
"Felix byl takový hrdý kníže. Říkal si, co mě by se mohlo stát, a vyjel do ulic se svým kamarádem. Oni ho poznali, strhli z koně, zlynčovali a do několika hodin na následky zranění zemřel. Ale před tím hradecké panství odkázal své tehdejší přítelkyni. Tou byla Dorothea, vévodkyně Zaháňská, nevlastní sestra známé kněžny Zaháňské. Pikantní je, že byla o 21 roků starší. V té době byly padesáti pěti leté ženy babičky nad hrobem. Ty sestry ze Zaháně musely být úžasné, když pro takového krasavce, který mohl mít na každém prstě ženskou, měla takovou cenu a tak ji miloval, že jí odkázal svůj zámek. Jeho matka Eleonora tu ústní závěť před svědky uznala, takže Dorothea ten zámek dostala. Nechala vyjmout jeho srdce, udělala stříbrnou schránku a prý s tou schránkou a cestovním obrazem cestovala."
Kníže Felix také psal. A jak je vidět, ke psaní měl vlohy, už jako malý osmiletý chlapec napsal mamince Eleonoře poděkování za to, jaké jim uspořádala vánoční svátky. A tenhle zmuchlaný dopis našel po letech kastelán a odnesl ho restaurátorům.
Šlechticů je hodně, ale Beethoven jen jeden
Hradec nad Moravicí navštěvovaly i významné osobnosti z oblasti hudby. Například Ferenc Liszt nebo Ludwig van Beethoven. To bylo za knížete Karla Aloise. Jeho žena Kristýna a bratr Max byli mecenáři Beethovena a podporovali ho 600 guldeny ročně.
"Karel Alois toužil po tom, aby Beethoven přijel. Tak dlouho ho ukecával, že sem v roce 1806 dorazil. Pobýval zde tři měsíce. Ve svých soukromých pokojích měl stolový klavír. Byl to velmi specifický host, který si nenechal nic líbit. Když měl Karel Alois hosty z Francie a velmi slušně poprosil Beethovena, zda by nezahrál po slavnostní večeři, tak údajně prohlásil, že šlechticů je plno, ale Beethoven jen jeden. Sebral se a šel do Opavy pěšky.
Nebo kníže po něm něco chtěl a šel za ním do pokoje. Beethoven zrovna seděl a psal. Říkal, já si jen něco dopíšu, a kníže čekal dvě hodiny. S takovými umělci to není nikdy jednoduché. Nicméně napsal tu několik děl jako třeba Appassionata. Karlu Aloisovi věnoval Patetickou. Beethoven tu byl celkem dvakrát ještě v roce 1811. Jel do Teplic do lázní a stálo mu za to stavit se na opačném konci tady na Hradci. I přes některé ty rozmíšky zachovával s rodinou dobré vztahy."
Na zámku jsou Beethovenovy partitury.
Kněžna Mechtilde si vzala svoji lásku z mládí. Šťastně až do smrti nežili
Mezi všemi knížaty je zajímavá jedna žena, kněžna Mechtilde. Je tu její portrét s dýmkou. Málokterá žena by se takto nechala zvěčnit. Pro mě je to naprosto ikonická fotka, říká průvodkyně Helena Přibylová.
"Mechtilde se seznámila s mladým Britem. Jmenoval se Ralphem Hardingem Peto. Byla velmi mladá, bylo jí asi 19 nebo 20 let. Nebyl ale ze šlechtické rodiny, a tak jí rodiče nedovolili si ho vzít. Byla to velká láska, které se musela vzdát. Za čtyři roky potkala Karla Maxe, o 15 let staršího šestého knížete Lichnovského. Asi za půl roku si domluvili sňatek, povila mu tři děti. Začala se věnovat svým uměleckým aktivitám - malování, hudbě, literatuře a začala hodně cestovat. Měla hodně známých z okruhu umělců. Když Karel Max zemřel, tak začala cestovat po Evropě. Dostala se do Londýna. V roce 1937 tam znovu potkala Ralfa. Byl anglickým diplomatem. Byli to už zralí lidé kolem čtyřicítky. Láska vzplála znovu, a dva měsíce po setkání se vzali."
Teď by to přímo svádělo k tomu říct, že spolu žili šťastně až do smrti. Ale všechno změnila druhá světová válka.
"Mechtilde bohužel měla ten hloupý nápad, a odjela navštívit svoji sestru do Mnichova. Vypukla druhá světová válka a tehdy jí nacisté spočítali vroubky, které u nich měla. Za prvé, Mechtilde totiž svá cestopisná díla, která se překládala i do cizích jazyků, vydávala u židovského nakladatele. To bylo jednoznačně trnem v oku. A za druhé spolu s takovými autory jako byl Bertold Brecht nebo bratři Mannové a spoustou dalších německých spisovatelů, se vyslovila proti nacistickému režimu. Tehdy se nic nestalo, ale v roce 1939 jí to spočítali. Přestože měla britský pas, tak ji nepustili zpět do Londýna za manželem. Jela k synovi Vilémovi, který žil na Chuchelné, i když neměli dobré vztahy kvůli penězům a jeho ženě. Jak se říká, čas a vnoučata obrousí hrany.
Prožili tady spolu šest válečných let. Ona měla domácí vězení a musela se pravidelně hlásit na gestapu. Když se Němci dostali až do Chuchelné a rozhložili tam tábor, tak jeli sem do Hradce nad Moravicí. Nechtěli tam s nimi být. Když skončila válka, Vilém odjel s rodinou do Brazílie, Mechtilde hned do Londýna, ale Ralf byl už v té době mrtev. Ona dožila v Londýně, už se nikdy nevdala, a v roce 1958 ve velmi skromných poměrech potom zemřela a je pochovaná někde u Londýna."
Na zámku se po ní dochovalo oblečení i předměty osobní potřeby. I když Lichnovští s Němci nekolaborovali, museli po válce odejít, protože se hlásili k německé národnosti.
Související
-
-
Poznejte kraje Česka
Praha je nejznámější a nejatraktivnější město Česka. Ale Česko zdaleka není jen Praha.
