Běhá maratony, zdolává hory, jeho hlavní rolí je ale služba v církvi. Obohacuje mě to, říká farář Pavel Semela
„Když mi bylo kolem dvaceti let, začal jsem slyšet něco, co by se dalo nazvat hlasem Božím, který mě volal, abych se vydal touto cestou,“ vysvětluje katolický farář Pavel Semela, proč se rozhodl zanechat studií na Matematicko-fyzikální fakultě Univerzity Karlovy a stát se knězem. Nyní je farářem v kostele sv. Antonína v Praze, ale také běhá maratony, leze na hory a dokonce absolvoval triatlonový závod Ironman.
Matematicko-fyzikální fakultu začal Pavel Semela studovat proto, že ho to velmi bavilo. A jak říká, fyzikem a matematikem se člověk nestává, ale rodí se jím.
„Je to způsob myšlení a poznávání. Co se týče běhání, přišel jsem k němu zcela náhodou. Vždycky jsem si myslel, že tento sport není pro mě. Nejhorší vzpomínky mám na běhání v hodinách tělocviku. A co se týče náboženství, vyrůstal jsem ve věřící rodině, byli jsme velmi aktivními členy farnosti. Takže to nebylo radikální rozhodnutí,“ vysvětluje.
Stát se knězem ale nebyl jeho původní plán. Bylo prý za tím určité Boží pozvání ke kněžství a službě, které začal vnímat v době studii na univerzitě. „Chvíli jsem to zvažoval a nakonec jsem se rozhodl, že je to Boží volání a že ho nemohu ignorovat. Samozřejmě jsem se mohl věnovat něčemu jinému, ale toto volání mi bylo naprosto jasné.“
K běhání se Pavel Semela ale dostal náhodou, přesněji řečeno - přemluvili ho přátelé, kteří maratony běhali.
„První maraton - to byl nezapomenutelný zážitek, každému mohu doporučit, aby něco takového zažil. Je velmi těžké vyjádřit ty pocity, ale když člověk doběhne do cíle, zažívá skutečnou euforii. Okamžitě jsem věděl, že chci pokračovat. Nejdříve jsem si chtěl zlepšit výsledek, což se mi podařilo. Později jsem si ale uvědomil, že mě více přitahují delší vzdálenosti. Důležité je dosáhnout cíle a na čase vlastně nezáleží. V takových závodech se ještě více objevuje paralela s poutí nebo s tokem života, jak to popisuje a přirovnává svatý Pavel,“ připouští.
Pavel Semela si dokonce splnil i svůj dětský sen - absolvovat triatlonový závod Ironman.
„O Ironmana jsem se zajímal už jako dítě. Poprvé jsem v televizi viděl, že něco takového existuje a že existují lidé, kteří to dokážou. Ohromilo mě to. Postupně jsem o účasti začal uvažovat a nakonec jsem výzvu přijal. Zdá se mi, že je to velmi podobné cestě k víře.“
„Člověk například cítí, že to není nic pro něj, dokud si neuvědomí, že je to možné. Najednou si uvědomí, že víra mu může něco dát, a vydá se touto cestou. Dloho trvá, než si uvědomí, že je to možné. Mně trvalo 30 let, než jsem si uvědomil, že se mohu zúčastnit Ironmana. Když člověk věří, začne dělat konkrétní kroky a nakonec to vyjde.“
Duchovní život ve společnosti existuje
Hlavní rolí Pavla Semely ale zůstává jeho služba v církvi. Co ho na jeho práci nejvíce baví?
„Mám velmi rád Bibli, a pokud někdo chce trochu lépe porozumět textu Písma svatého, rád mu s tím pomůžu. Baví mě kázat, zpovídat - zkrátka věci pro faráře obvyklé. Velmi mě také baví vysvětlovat dětem základy křesťanství, i když ne vždy jsem měl pocit, že jsem toho schopen. Mám také rád lidi, kteří teprve hledají svou cestu, teprve poznávají křesťanství. Pořádáme pro ně kurzy, kde si povídáme o základech víry. Rád připravuji ke křtu ty, kteří už uvěřili a připravují se na to, že se stanou opravdovými křesťany. To vše mě obohacuje,“ přiznává kněz.
Podle různých průzkumů jsou Češi nejateističtější zemí v Evropě. Za věřící se označuje necelá čtvrtina dospělé populace a více než třetina lidí tvrdí, že jsou ateisté. Podle Semely je kořeny českého ateismu třeba hledat v negativním postoji k náboženství v době socialismu jen částečně.
„Nejsem si úplně jistý, že je tento ateismus způsoben pouze socialismem nebo komunistickou totalitou. Zdá se mi, že chladný postoj k církvi jako takové je u nás v lidech zakořeněn už od vzniku první republiky nebo ještě dříve. Tehdy byla katolická církev v myslích mnoha lidí spojována s habsburskou monarchií. Proto si lidé mysleli, že spolu se zbavením se monarchismu je třeba zbavit se i jednoho z jeho atributů - církve.“
Čtyřicet let totality podle něj samozřejmě neproběhlo beze stopy. Komunistický režim obrodu náboženství potlačil.
„Myslím, že po sametové revoluci měla církev velmi dobrou pověst, protože byla vnímána jako něco, co celou tu dobu totalitě vzdorovalo. V devadesátých letech se mnoho lidí rozhodlo nechat se pokřtít a bylo to vnímáno jako velmi moderní. Dnes je postoj k církvi velmi roztříštěný.“
„Nemyslím si, že by Češi byli převážně ateisté, spíše si každý hledá svou vlastní duchovní cestu. Někdy v tradičních církvích, někdy v esoterice. Nicméně duchovní život ve společnosti existuje, stejně jako určitý duchovní rozměr obecně,“ uzavírá římskokatolický kněz Pavel Semela.
