Unikátní divadlo i zvonečky pro sluhy. Zámek Kozel překvapí svou architekturou
Žádné bohatě zdobené věže, ale nízká čtvercová budova. Tím západočeský zámek Kozel mnohé překvapí. Najdete zde unikátní malé divadlo. Zajímavé je, že název zámku Kozel šlechta nikdy nepoužívala.
"To původní označení Waldschloss přešlo do češtiny jako Lesní zámek. Označení Kozel je však spojeno s původním rozcestím, které je tady nad naším areálem. Místní, kteří sem chodili pracovat, tak říkali, že jsou na Kozel. Později bylo to jméno doplněno o legendu, že na tomto místě v době jarní rovnodennosti staří Slované obětovali kozla. My sice víme z vykopávek zámeckého zahradníka Františka Xavera Franze, že zde v okolí to staré osídlení skutečně bylo, nicméně obětování kozla doloženo archeologickými nálezy není," přibližuje historii názvu zámku kastelán Jan Polívka.
Podle legendy bílý jelen před zámkem zkameněl
Před zámkem je socha jelena, který leží na pahorku uprostřed kašny. I k němu se váže legenda. V období, kdy se tu v oboře chovali bílí jeleni, tak jeden statný samec ohrožoval stádo i lidi. Nemohli ho dostihnout, až si jeden mladý adjunkt nechal ze stříbrného kříže odlít kulku, a tou ho trefil. A tady je druhá část legendy.
"V tuto dobu se na zámku vyskytoval i sochař Ignác Platzer, který měl vytvořit sochu bílého jelena pro terasu zámku. Jelen nezahynul hned. Ten adunkt ho stopoval až na terasu, kde měl jelen uhynout a zkamenět. A sochař Platzer, když ráno vstal, tak socha byla dokončená bez jeho podílu. Sochu máme a před několika lety jsme ji restaurovali, takže je teď skutečně krásná."
Architektura zámku návštěvníky překvapí
Stavebníkem zámku byl hrabě Jan Vojtěch Černín z Chudenic, nejvyšší lovčí Království českého, majitel tehdejšího šťáhlavsko-nebílovského panství. Mezi jeho povinnosti patřilo pořádat hony, a toto místo si vybral pro stavbu nového loveckého zámku a přilehlé obory. Bylo to koncem 18. století, doby plné změn, a to se projevilo i v architektuře zámku.
"Pořádání honů byl určitý prostředek neformální diplomacie. Hosté se pečlivě vybírali. A koncem 18. století se i k nám do Čech dostává tradice parforsních honů. Zdejší místo bylo vybráno z toho důvodu, že v období husitských válek zde zaniklo několik vesnic. Byly potom opět zalesněny, to znamená, že tady mezi Šťáhlavy, Rokycany a Mirošovem je jeden velký lesní masiv.
Když k zámku přicházíme, tak nás zaujme jeho jednoduchá vnější architektura. Už je to nastupující klasicistní styl, který po té opulentnosti baroka a rokoka se opět chce vrátit k přírodě a jednoduchosti. Tato podoba je ale jen z vnějšku. V interiérech je to přesný opak. Ty jsou vymalovány v pozdně barokním rokokovém stylu."
Valštejn z dědictví nadšený nebyl, nakonec se mu stal Kozel útočištěm
Ačkoli byl Jan Vojtěch Černín dvakrát ženatý, zemřel bez potomků, a panství odkázal svému prasynovci Kristiánu Valdštejn-Vartemberkovi. Ten ze svého dědictví, které bylo navíc zatížené dluhy, moc nadšený nebyl. Nakonec se mu zámek stal útočištěm kvůli tomu, že se rozhádal o otcem kvůli své svatbě.
"Kristián Valdštejn je strašně zajímavá postava, skoro by se dalo říct, že by byl vhodným hlavním hrdinou nějakého hollywoodského filmu. On se nešťastně zamiloval do Marie Thun - Honenstein. Jeho otec tomu sňatku nepřál, ale Kristián si ho přesto prosadil. Později se s otcem udobřili a on se stal majitelem i hlavního valdštejnského sídla, zámku Mnichovo Hradiště. Kristián se účastní protinapoleonského tažení, je raněn, a s následky se potýká celý život. Na zámku Mnichovo také uspořádal konferenci protinapoleonské koalice, což byl vrchol tehdejší diplomacie."
Kristián s Marií měli osm dětí. Zámek Kozel po něm zdědil jeho prvorozený Arnošt, který tu s rodinou bydlel. Na zámku se zachovalo divadlo.
"Valdštejnové byli známí milovníci divadla, vlastně všechny jejich objekty byly divadlem vybaveny, ať už Litomyšl nebo Mnichovo Hradiště. Ani Kozel není výjimkou. My máme výhodu v tom, že v porovnání s dalšími divadly je to naše velice malé a nikdy nebylo přistoupeno k jeho modernizaci. Máme dvě sady původních kulis. Jedna je tu instalovaná, což je nějaká lesní krajina a potom máme druhou sadu, což je zámecký pokoj. V loňském roce proběhl základní restaurátorský průzkum a naším cílem je obnovit tu jevištní mašinérii. To by nám umožnilo ty kulisy měnit za pochodu."
Sluhové díky zvonečkům věděli, kam mají přijít
Jako památka na zámecké pány se tu dochovaly i zvonečky na sluhy, které jsou zavěšeny pod stropem.
"Tyto zvonečky byly táhly spojeny do jednotlivých místností a podle toho, který zvoneček se rozezněl, tak sluhové věděli, kam mají přijít. Každý zvoneček měl trošku jiný tón, takže i nejenom podle fyzického pohledu, ale i podle tónu bylo jasné, do které té místnosti má sluha přijít. Nám se dochovaly zvonečky, v jedné místnosti se nám dochovala i ta táhla. Nicméně vede to v té stropní konstrukci, kam je obtížné se dostat."
Jak dodal kastelán Jan Polívka, zámek Kozel byl jedním z prvních objektů na Plzeňsku, který byl elektrifikován. Elektřina sloužila nejen ke svícení, ale i k čerpání vody. Krásný je i rozsáhlý park, který má 35 hektarů. Jeho podoba pochází z konce 19. století, kdy zámek patřil Valdštejnům a v jejich službách byl už vzpomínaný zahradník František Xaver Franz, který se vyučil v rakouském Schönbrunnu. Byl to také vášnivý fotograf a amatérský archeolog.
Kozel zůstal v majetku Valdštejnů i po první pozemkové reformě. Pak byl zestátněn na základě Benešových dekretů.
