Peklo zajateckých táborů: Neznámý příběh belgického veterána – pět let v německých lágrech, cesta přes povstaleckou Prahu do Plzně

Květen 1945. V Praze už několikátý den probíhá povstání, do kterého se kromě Čechů či Vlasovců v menší míře zapojují i uprchlí váleční zajatci spojeneckých armád. Známé je nasazení dvou britských vojáků Williama Greiga a Thomase Vokese u rozhlasu či příběh Belgičana Clemense Denise v bojích na Staroměstském náměstí. Zcela náhodou se v minulém roce podařilo objevit i příběh dalších belgických válečných zajatců, kteří se koncem války pohybovali na území Československa.

Ve městečku Aywaille v ardenských horách žil donedávna v domově seniorů poslední pamětník těchto událostí – Georges Goguin. Když jsem s ním v prosinci 2024 mluvil, bylo mu 105 let.
Přestože francouzsky neumím, díky umělé inteligenci mohu komunikovat i s pamětníky v cizích jazycích – a náhodně objevit příběhy, o kterých nikdo nevěděl.

Georges Goguin jako zajatec v jednom z německých zajateckých táborů|Foto: soukromý archiv Georgese Goguina

Goguin se vyznamenal v bojích belgické armády s Němci v květnu 1940. Později padl do zajetí a v nacistických zajateckých táborech strávil téměř pět let, než pro něj válka po útěku skončila v květnu 1945 v Praze a následně v Plzni.

Narodil se v dubnu 1919 a v belgické armádě sloužil od svých 19 let, kdy v dubnu 1938 nastoupil vojenskou prezenční službu. Z původně plánovaného roku zůstal v uniformě i po vypuknutí druhé světové války a s 2. plukem divize slavných Ardenských střelců se zapojil do obrany Belgie proti nacistické invazi v květnu 1940:

„Brzy jsem zažil první bombardování. Jeden padlý, několik raněných. Německá letadla se brzy vrátila, znovu bombardovala. Pak přišel rozkaz ke stažení, abychom nepadli do obklíčení. Němci postupovali příliš rychle,“ vypráví o událostech z 11. května 1940.

Byl i svědkem krvavého náletu u Temploux (předměstí Namuru), kde Belgičané a Francouzi zaznamenali dvě stovky padlých vojáků a zabitých civilistů.

„Stuky při střemhlavém náletu vydávaly děsivý, pronikavý řev. Hrůza. Nemyslel jsem na nic jiného než na to, aby to peklo už skončilo,“ vzpomíná.

Přestože se belgická armáda blížila k porážce, divize Ardenských střelců, zejména při bitvě na řece Lys, prokázala mimořádnou statečnost a německým útokům dlouho odolávala. Sám Goguin se v bojích 25. května vyznamenal, když palbou ze svého těžkého kulometu držel den a půl obranné pozice, zatímco se zbytku belgických jednotek podařilo ustoupit. Nakonec se ani jemu nevyhnulo zajetí.

„Poslali mě do zajateckého tábora Stalag XIIIC na území Bavorska. Byl jsem přidělen do skupiny zajatců, kteří měli být vysláni na práci na farmu. Měl jsem štěstí, že mě neposlali do továrny či kamenolomu – podmínky jsme měli daleko mírnější a němečtí farmáři se k nám chovali korektně,“ řekl mi. Později byl Goguin přemístěn do lágru Stalag VIIIC poblíž Saganu na území dnešního Polska.

Georges Goguin se svou jednotkou Ardenských střelců|Foto: soukromý archiv Georgese Goguina

„Cestu jsem absolvoval v nákladním vagonu, který zřejmě předtím převážel uhlí – podlaha byla černá a pokrytá mastným prachem. Němečtí vojáci s námi nezacházeli v rukavičkách: bili nás, strkali, uráželi a namačkali do vagonu zhruba šedesát až sedmdesát mužů v jednom. Dveře se zavřely a ocitli jsme se ve tmě; naštěstí byla v jedné stěně malá zamřížovaná škvíra, kterou dovnitř pronikalo alespoň trochu světla. Jeli jsme dva dny a dvě noci bez jakéhokoli tušení, kam nás vezou. Nedalo se lehnout ani spát,“ vypráví.

Ani podmínky v samotném táboře, který nebyl stále plně dostavěný, nebyly ideální.

„Vězni umírali hlady. Na čtyři až pět mužů připadal jeden bochník chleba denně! Ten se krájel na milimetry, aby se předešlo hádkám.“

Přímo v Saganu Goguin nakonec nestrávil příliš dlouhou dobu – dobrovolně se opět přihlásil na zemědělské práce a životní podmínky se zlepšily. Také bylo možné odesílat dopisy rodině a dostávat balíčky od Červeného kříže. V jednom z balíků obdržel i zimní francouzskou armádní bundu, která mu pomohla přežít chladné slezské zimy.

Ze zemědělských prací byl Goguin později vybrán do práce v uhelných dolech, ale Němce nakonec přesvědčil, že bude užitečnější jako řezník než v dole. A tak od léta 1941 působil na jatkách ve Waldenburgu.

Georges Goguin, prosinec 2024|Foto: Jiří Klůc

„Byl jsem nasazen na zpracování kafilerního odpadu. Pil jsem telecí krev přímo z kbelíků, zkoušel jsem to i s krví z dospělých krav, ale i přes ten všechen hlad se to nedalo – jak to bylo odporné.“

Na jatkách pracoval i v následujících letech. Na jaře 1945 už vycítil, že se blíží konec války. Na obloze se čím dál častěji objevovaly spojenecké bombardéry a z východu prchaly tisíce civilistů před postupujícími Sověty.

„Byli mezi nimi staří lidé, ženy, děti, zvířata… Krávy s rozbitými kopyty umíraly u cesty. Německé jednotky prchající z fronty drtily všechno, co jim stálo v cestě. Vojáci měli obličeje obvázané krvavými obvazy a ustupovali beze slova. V dálce už bylo slyšet dunění sovětského dělostřelectva.“

Goguin byl ve skupině s dalšími čtyřmi belgickými válečnými zajatci, kteří se pomalu začali připravovat na útěk. Ten nakonec nebyl potřeba – nacističtí dozorci z tábora sami uprchli. Podařilo se jim opatřit provizorní trakař, vzít koně a zamířili k československým hranicím, odkud plánovali pokračovat do Bavorska k americkým liniím a poté domů do Belgie. Po cestě se k nim přidalo i několik polských vězeňkyň z jiné továrny.

Do Plzně ho odvezli Sověti

Během cesty se jim splašil kůň a trakař přišel o kolo. Přesto do Prahy dorazili – pravděpodobně okolo 8. května 1945, i když přesné datum nelze zjistit. Podle vzpomínek George Goguina v Praze ještě probíhalo povstání.

„Chtěli jsme pak z Prahy pokračovat dál na západ, ale například železniční tratě byly zničené a musely se opravit. Také bylo potřeba si obstarat jídlo. Polské ženy se s námi rozloučily a nás pět se dostalo do Plzně, která byla pod kontrolou Američanů a také Belgičanů! Eskortovali nás sovětští vojáci – na to si dodnes pamatuji. Měli jsme strach, že je to past. Báli jsme se těch bolševiků, že nás mohou poslat do nějakého tábora na Uralu. A obavy byly oprávněné – později jsme se dozvěděli, že několik vězňů, jako my, bylo skutečně posláno do gulagů,“ vypráví o méně známých okolnostech, kdy Sověti zatýkali své politické oponenty.

V Plzni se zajatci podrobili lékařské prohlídce a dostali jídlo. Po zotavení byli přepraveni nákladním automobilem přes celé Německo až do města Thionville, odkud se přes Lucembursko dostali až na belgické území. Goguin se po pěti letech v zajetí setkal se svou maminkou. „Plakala a byla dojatá, ztracená v emocích. Měl jsem štěstí, opravdu hodně štěstí. Kolikrát jsem byl jen kousek od smrti?“ uzavírá svůj příběh.

Válečný hrdina Georges Goguin zemřel 27. ledna 2025 ve věku nedožitých 106 let.